Když jsem koncem minulého roku po 12 letech zase sedla na koně, proletělo mi hlavou, že jsem se asi zbláznila – nutno podotknout, že tenhle kůň pode mnou byl fakt obrovskej 😊. A jak jsem k tomu teda přišla? No asi bych to měla vzít pěkně od začátku, takže v tomto článku spíš osvětlím, jak jsem ke koním přišla poprvé 😊.
Jako malá jsem jezdila na koni zhruba od 12 let. Já měla koně ráda už od malička, ale dostala jsem se k nim tak nějak více až zhruba v těch 11-12 letech.
Ve vesnici kousek od našeho města byla dostihová stáj. Jezdila jsem kolem na kole a tak nějak jsem ji „okukovala“, až jsem se jednou odvážila dovnitř. Zeptala jsem se tam holek, které se o koně staraly, zda bych mohla taky a ony přitakaly a hned mi jednoho koně přidělily – a co to vlastně byl kůň „na starost“? Jelikož to byla dostihová stáj, holky, co se o koně staraly, si málokdy „zajezdily“, ale byly na blízku těm úžasným zvířatům, mohly je každý den čistit – v koňáckém hantecu „pucovat“, nosit jim laskominy atd. 😊.
Můj první takový kůň „na starost“ byla chovná kobylka jménem Gay Ireland a doteď si pamatuju, že se narodila 11.5.1991, takže byla stejně stará jako já! 😊. No koní na starost jsem za ta léta, co jsem tam strávila, dostala ještě více a ano, pamatuju si jména a narození všech – byl to pro mě tenkrát jako pro malou holku úžasný svět a milovala jsem trávit čas ve stáji, vůni sena a slámy a všechno okolo. Moc ráda na ty roky vzpomínám, těch zážitků a dobrodružství co jsme tam prožili…
S přibývajícím časem jsem dostala možnost i na koních jezdit, ale nikdo nás to moc neučil, spíš jsme byli samouci. Jenže tato stáj se dostávala do finančních potíží a začala koně rozprodávat, což bylo pro nás, jako malé holky, tenkrát velice smutné.
Díky těmto prodejům jsem se ale dostala do jiné stáje, vzdálené asi 20 kilometrů, kam se pár „našich“ koní prodalo. Tam jsem začala jezdit už více, na lepších sedlech, poprvé také na jízdárně s pískem! Ne jen v ohradě s udusanou hlínou! Zde jsem zlepšovala své jezdecké „umění“ a učila se první skoky přes překážky a nějakou tu „techniku“.
Když jsem začala chodit na střední školu, kam jsem dojížděla, bylo času na koně míň a míň. Našla jsem si sice ještě jinou stáj, blíž ke škole, kde jsem si platila jezdecké tréninky, jenže už to nebylo „ono“. Neměla jsem ke koni, na němž jsem jezdila, vlastně žádný vztah. Šlo jen o ježdění, a to mě po letech strávených v dobrém kolektivu a u koní, jež jsem milovala, tak nějak nenaplňovalo. Když jsem nastoupila na vysokou školu, kde jsem bydlela na kolejích, přestala jsem jezdit úplně.
No a vrátila jsem se k ježdění až teď po 12 letech! A o tom proč a jak, bude můj další článek 😊.