Na Srí Lanku jsme tedy přiletěli až někdy k večeru, na letišti nás čekal shuttle na naše ubytování. Bydleli jsme u pana Alanky a jeho rodiny, což byl strašně milý pán a jeho máma nejlepší kuchařka na světě. Večeře i snídaně nás opravdu příjemně překvapili. Ptal se nás na naše plány na Srí Lance, a nabídl se, že nás může odvést do dalšího města, kde jsme ubytovaní. Po cestě, že se můžeme stavit do sloního sirotčince a na projížďku na slonovi. Jeho nabídku jsme přijali a další den ráno jsme s ním vyrazili na cestu. Před dovolenou jsme zvažovali, že bychom si tam půjčili auto a projeli všechno sami, a když jsme viděli styl jízdy a provoz tam, byli jsme rádi, že jsme tak neudělali. Bylo to naprosto šílené, klakson jim sloužil jako upozornění před zatáčkou pro někoho kdy by mohl být na druhé straně v protisměru jakože „hele pozor jedu“. Silnice úzké, provoz hustý, všude jejich „tuk tuky“, lidé na skútrech a všude pobíhající sebevražední psi…
Do sloního sirotčince jsme přijeli tak akorát, abychom viděli krmení mláďat z lahve, potom jsme se přesunuli k řece, kam se každý den po krmení chodili sloni koupat. Místní z ničeho nic uzavřeli celou ulici, lidé museli stát za hrazením a najednou se okolo prohnalo stádo slonů, šinuli si to z kopce pěkně k řece, kde se koupali a váleli, prostě měli relax. My jsme si tedy taky dali relax, oběd na terase s výhledem právě na řeku se slony. Potom jsme si koupili pohlednice a kalendáře vyrobené ze sloního trusu a pokračovali jsme dál.
Jak Alanka slíbil, vzal nás na projížďku na slonovi, což byl taky super zážitek. Chlápek co s námi se slonem chodil, nás na něm vzal do řeky a ptal se Alanky, jestli chceme, aby slon nasál vodu a stříkl to na nás dozadu, Alanka nám to přeložil a já, která jsem seděla před Honzou, jsem rozhodně nesouhlasila, Honza mě však překřičel že jooo. No tak jsem to samozřejmě schystala já, celá mokrá od smradlavé vody, kde se sloni koupají, vyměšují atd… 😀 nicméně vznikla nám z toho krásná fotka, a teď na to vzpomínám se smíchem.
Pokračovali jsme dál na naše ubytování u Dambuly, tam jsme přijeli už za tmy, rozloučili se s Alankou, se kterým jsme se domluvili, že u něj zase přespíme poslední noc před odletem ze Srí Lanky. Druhý den jsme se vydali na Lví skálu Sigyria, nádhernou stolovou horu. Vyjeli jsme hodně brzo ráno, aby tam bylo co nejmíň lidí a co nejmenší horko. Udělali jsme dobře, když jsme slezli ze skály dolů, viděli jsme šílené fronty lidí. Po obědě jsme pokračovali do centra Dambuly, kde jsme šli potom do jeskynních chrámů a podívat se na obřího ležícího Buddhu.
Z Dambuly jsme další den pokračovali autobusem do města Kandy, kde jsme měli nejkrásnější ubytování na Srí Lance, dřevěný domeček v pralese, dvě postele s moskytiérami jak s nebesy, a byl tam totální klid. Pili jsme tam také ten nejlepší černý čaj k snídani. Nutno říct, že ač jsme oba s Honzou zvyklí pít hodně kávy a máme ji rádi, na Srí Lance nám vůbec nechyběla. Pili jsme totiž právě ten jejich silný černý čaj s mlékem a cukrem. Moc jsme si ho oblíbili a pijeme ho doteď i v Česku.
V Kandy jsme se ocitli zrovna v období, kdy tam probíhali slavnosti Esala Perahera, ještě ten večer nám jedna Američanka, kterou jsme potkali, sehnala na slavnost lístky a my tak měli možnost shlédnout stovky Srí Lančanů v krojích s ohnivými koulemi, pochodněmi, kruhy, jak do rytmu tančí a pochodují kolem nás. Součástí průvodů byli i sloni nazdobeni do barevných hábitů s posedy pro lidi nahoře na hřbetě. V Kandy jsme navštívili botanickou zahradu (ta byla super), pevnost a spoustu dalších míst, než jsme se vydali zase dál, tentokrát s dalším panem taxikářem jsme mířili přes čajové plantáže do města Nuwara Eliya, ukryté v horách.
Na jedné čajové plantáži jsme šli na exkurzi, jak se čaj vlastně vyrábí, kdy jsme měli moc usměvavou a příjemnou průvodkyni, koupili jsme si tam asi 2 kg černého čaje, který pak Honza vláčel v krosně po zbytek dovolené 😊. Poté jsme se tedy vydali do Nuwara Elyia, kde jsme měli zamluvené další ubytování. Náš řidič nám však po cestě řekl, že aby mohl mít nocleh zdarma, a pokračoval s námi další den dál, musíme se ubytovat u jeho známého. Naše ubytování jsme tedy zrušili a jeli s ním. Ubytování bylo celkem v pohodě, ale ta zima… už jsme byli celkem dost vysoko v horách a celý den pršelo. Spali jsme oblečení do jediných dlouhých kalhot, mikin a větrovek, které jsme sebou měli, vytáhli jsme dokonce svoje plážové ručníky, abychom se přikryli. Nějak jsme tedy noc přežili, já pak stála asi 10 minut ve sprše pod teplou vodou (díky bohu za ni!). Vstávali jsme dost brzo, měli jsme naplánováno jet na Adamovu horu, kde by měli být krásné výhledy. Bohužel jsme vyjeli na horu na parkoviště, odkud se muselo pěšky a pořád jsme byli obklopeni mraky a mlhou. Rozhodli jsme se tedy výšlap neabsolvovat s tím, že tam asi stejně nic neuvidíme a ušetříme alespoň čas a budeme pokračovat dál.
Jeli jsme tedy do Embilipitiye, kde jsme přespali jednu noc. Embilipitiya bylo poměrně nové město, kousíček od národního parku, proto se tam vyskytovalo dost zvířat, viděli jsme před hotelem celkem velkého ještěra, nesčetně krásných papoušků a maličkých lišek. Ráno jsme tedy vstávali zase hodně brzo a jeli jsme právě do národního parku, velkým džípem s korbou a sedačkami, ze kterých jsme měli krásný výhled. Bylo to parádní, viděli jsme slony, buvoly, krokodýli, nesčetně krásných ptáků… Ještě ten den nás čekal další přesun, jeli jsme autobusem do Matary a od tama tuk tukem na naše ubytování úplně na jih Srí Lanky, do Mirissy.
Tady jsme hned po příjezdu mířili na pláž. Ta nás velmi příjemně překvapila jak přes den, tak i na večer. Nádherná písečná dlouhá pláž. Přes den všude lehátka zdarma k dispozici, velikánské vlny, do kterých jsme jako malé děcka skákali. Na večer tu všechny restaurace vytáhli stolečky s lucernami a židličky přímo na pláž, nabízeli čertsvé ryby, vylovené ještě ten den… no prostě krásné a romantické. Musím zmínit, že jsme vlastně na Srí Lance skoro vůbec nepili alkohol. Měli jsme pouze jedno pivo (hned první večer u Alanky), které bylo plzeňského typu a jmenovalo se Tiger a pak jeden drink právě na pláži v Mirisse. Nějak jsme na alkohol neměli chuť a nepotřebovali ho, i když pro turisty tu byl k mání v dostatečné míře (například ženy na Srí Lance vůbec nesmí kupovat a servírovat alkohol…).
Nicméně my jsme první večer nezamířili na jídlo na pláž, ale do města, kde v zapomenutých uličkách byla jedna vyhlášená restaurace (hodnocená na Trip Advisoru). A musím říct, že nic lepšího jsem nikdy nejedla, vrátili jsme se tam pak ještě jednou, nicméně ten první večer a to první jídlo tam bylo absolutně nepřekonatelné. Měli jsme rotti (takové Srí lanské palačinky) na slané i sladké způsoby a hlavně jejich Peanut Butter milkshake – na ten do smrti nezapomenu. Absolutní pecka.
Druhý den v Mirisse jsme zase vstávali hodně brzo (už třetí den po sobě 😊), jeli jsme totiž na lodi pozorovat velryby. Hodně jsem o tom četla a slyšela – všude doporučili vzít si prášek proti mořské nemoci a jsem vděčná, že jsme to udělali. V přístavu nám také vysvětlili, že vidět velrybu je hodně o štěstí. Předešlý den se jim to podařilo, tak jsme pluli lodí na to stejné místo a doufali jsme, že ji my nebo jiná loď někde zahlédneme. Na lodi jsme strávili asi 4-5 hodin, plejtváka obrovského jsme viděli a byla to naprostá nádhera. Reálně vlastně člověk z lodi vidí jen velrybí hřbet, potom jak vyfoukne vodu a když se poštěstí tak i jak plácne ocasem do hladiny, když se potápí. Pak velryba zase zmizí cca na 8 minut pod vodu, než se potřebuje znovu nadechnout. Lidé na lodi musí mít tedy oči na šťopkách, a když je velké štěstí, velryba se vynoří někde blízko lodi a jde krásně vidět. My jsme takové štěstí měli a byla to fakt paráda 😊. Bohužel, hodně lidí na lodi si buď nevzalo na začátku cesty prášek, nebo i tak jim to neudělalo úplně dobře a bylo jim dost nevolno. Vlny byli totiž celkem obrovské. Chudáci pak na lodi zvraceli, nebo se to snažili zaspat a z velryb nic neměli… byla jsem ráda, že jsme nebyli jedněmi z nich.
Z Mirissy jsme potom mířili dál vlakem do města Gale, kde je obrovská vojenská pevnost z dob, kdy byli na ostrově Holanďané. Cesta vlakem byla taky dost velký zážitek… prostě když už si myslíte, že se do toho vlaku nenarve ani jeden další člověk, narve se jich tam tak dalších 20—30, plus se celým vlakem zvládne prorvat babička s košem na hlavě, která vám nabízí ořechy nebo jiné občerstvení. Když na to vzpomínám teď v korona časech, připadá mi to jako ze sci-fi filmu.
V Gale jsme tedy navštívili již zmiňovanou vojenskou pevnost, kde jsme se i najedli – tam jedl Honza svoje nejpálivější jídlo v životě – těstoviny s chilli, dlouho to pak nemohl rozdýchat…😊 Potom jsme mířili na pláž, kde se Honza učil surfovat, a já jsem sebou plácla na lehátko a jen relaxovala. Nezdá se to, ale celkem nám ta dovolená dávala fyzicky zabrat, nicméně za ty zážitky to definitivně stálo a relaxovat jsme měli v plánu ještě v Dubaji.
Z Gale jsme se zase přesunuli k Alankovi na poslední noc na Srí Lance, kdy jsme se moc těšili na jídlo od jeho mámy 😊. Loučili jsme se s tím, že se určitě někdy vrátíme a odlétali jsme do Dubaje.
A o tom jak jsme se měli v Dubaji zase ještě pokračování příště – a zase už zítra!