Jak jsem již naznačila na konci minulého článku, z Gili ostrovů jsme se vydali zpátky na Bali do města Ubud. Ten je v současnosti centrum kultury celého Bali. Město je obehnáno kopci, na kterých jsou terasy rýžových polí, nedaleko jsou také vysoké sopky a všude okolo pralesy. V Ubudu je spousta chrámů, galerií, muzeí, trhů, kavárniček a restaurací a také velmi známý Opičí prales (Monkey Forest road).
Původně jsme měli rezervované ubytování jen na jednu noc, město a jeho okolí nás ale učarovalo a tak jsme se rozhodli strávit noci dvě. Navíc jsme měli ubytování u moc milých místních – pana Baguse a jeho rodiny, přímo v centru Ubudu. Hned jak jsme přijeli do Ubudu, vyrazili jsme do známého chrámu Pura Sarasvati a potom do již zmiňovaného opičího pralesa. Já měla k opicím celkem respekt, Honza si ale koupil banány, a nechával opice, aby na něj vylezly a krmil je. Prošli jsme tento krásný prales asi za dvě hodiny a potom jsme se vydali na místní trh, kde nás každý zkoušel nalákat na své zboží.
Jelikož jsme několikrát za cestu zpět k našemu ubytování viděli nabídky na výstup na nedalekou sopku Batur, začali jsme se o to zajímat. Nakonec jsme se rozhodli, že se na ni vypravíme tak, abychom nahoru vystoupali na východ slunce. Před spaním jsme si ještě chtěli dát někde večeři a vešli jen tak do jednoho podniku, který byl při cestě, aniž jsme se dívali na jeho hodnocení. To se nám trošku vymstilo – Honza si objednal rybu, když však pozřel první sousto, byl si skoro jistý, že je zkažená. Vypravil se tedy na záchod, aby ze sebe sousto dostal. Pamatuje si totiž moc dobře, jaké to je mít salmonelu (dostal ji ze zkažené makrely, když byl ještě malý).
Z restaurace jsme tedy trošku rozčileně odešli, nic nám samozřejmě za jídlo neúčtovali. Honza byl celý bledý a nechtěl na jídlo už ani nikam jinam. Šli jsme tedy celkem brzo spát, kvůli plánovanému výšlapu na sopku jsme měli budíček na půl 2 ráno. Ve 2 hodiny ráno nás nabíral řidič, který nás odvezl k sopce Batur. Mířili jsme do tzv. základního tábora, k úpatí sopky, kde jsme dostali skromnou snídani (vajíčka, pečivo a čaj). Potom byl naší skupince přidělen průvodce (je to pravidlo, turisté tu sami na sopku jít nesmí) a v úplné tmě jsme se každý s baterkou v ruce vydali vstříc sopce.
Výšlap to byl celkem náročný, zvlášť pro oslabeného Honzu, kterému po večerní eskapádě s rybou nebylo úplně dobře. Neviděli jsme vlastně vůbec nic, než půl metru v kuželu světla své vlastní baterky. Šlo nás nahoru hodně skupin, některé předběhly nás, jiné jsme zase předbíhali my. Myslím, že nám to trvalo zhruba 2 hodiny, než jsme došli nahoru, sopka má vrchol ve výšce 1 717 m.n.m..
Když jsme dorazili ke kráteru, začalo už trošku svítat. Průvodce nás překvapil tím, že jsme nahoře dostali druhou snídani, jež se skládala ze sendviče a vajíčka, které nám uvařil na páře, jež vystupovala z proláklin u kráteru! Hrozně mě to nadchlo, ohřívali jsme si tam i ruce nad dalšími průrvičkami, bez slunečních paprsků bylo totiž ještě celkem dost zima, i když jsme na sobě měli mikiny a bundy. Překvapilo mě, že i nahoře na sopce byly opice, nicméně jsem záhy pochopila proč. Byly tu kvůli turistům a jejich jídlu. Hned jak zahlédli můj sendvič, jedna se na mě vrhla, bez boje jsem jí ho nechala. O kousanec a vzteklinu jsem fakt nestála.
No a pak už se blížila pátá hodina a začínalo vycházet slunce. Byla to krásná podívaná, naproti nám se tyčila sopka Agung, v dálce byla vidět sopka Rinjani na Lomboku. Do toho odlesky moře mezi ostrovy, a za Lombokem pomalu začalo vykukovat oranžové slunce. Nádherný pohled! Když jsme se dostatečně nabažili té velkolepé podívané, obešli jsme si ještě jednou mohutný kráter, který teď ve světle vypadal ještě větší a šel z něj respekt a pomalu jsme se vydali zpátky dolů.
Musím podotknout, že dolů se mi šlo mnohem hůř. Z výšlapu nahoru mě bolela stehna, která musela směrem dolů makat na sto procent, bylo to totiž dost strmé a klouzalo to. V jedné chvíli se mi noha i podlomila a já sebou flákla na zem, naštěstí se mi nic nestalo. Taky jsem byla docela ráda, že jsme nahoru šli po tmě, za světla bych šla asi o dost opatrněji a taky pomaleji. V některých úsecích jsem se fakt děsila, jak příkré a nesnadné to je! Že by klidně stačil jeden špatný krok a letěli byste několik metrů po skalnatém terénu dolů.
Nicméně výhledy po cestě dolů byly taktéž moc krásné. Pod sopkou se rozprostíralo stejnojmenné jezero Batur, jež teď odráželo první sluneční paprsky. Jeden celý dlouhý svah sopky pokrývala zaschlá černá láva, jež je pozůstatek z nejvíce destruktivních erupcí této sopky – v letech 1917 a 2000. Bralo mi to docela dech, vidět to na vlastní oči. Nedokážu si představit jaké to musí být, když sopka vybouchne.
Potom co jsme sestoupili dolů, jsme zase nasedli do auta a řidič nás odvezl zpět na ubytování. Tam jsme se pozdravili s domácími, kteří nám nabízeli snídani (měli jsme ji totiž v ceně). Omluvili jsme se jim, že se potřebujeme ještě trochu vyspat a padli do postele. Probudili jsme se kolem 11 a dali jsme si výbornou snídani na balkoně. Zrovna se spustil liják a bylo to moc příjemné sedět pod markýzou, koukat na provazy deště a pojídat čerstvé ovoce a palačinky.
Odpoledne Honza oprášil své řidičské umění z mládí na fichtlu a půjčili jsme si skútr. Jeli jsme se podívat na rýžové terasy nad Ubud, potom jsme ještě zajeli ke krásnému chrámu Gunung Kawi Sebatu uprostřed pralesa, a večer jsme se vydali zpět do Ubudu. Tam jsme našli výbornou restauraci (teď už přes Trip Advisor!), kde jsme se strašně přejedli. A pak nás napadla úžasná věc – zajít si na masáž nohou! Po výšlapu na sopku a celém dni chození se to fakt hodilo a my jsme byli hotoví blahem. Pak už jsme jen unavení a spokojení padli do postele.
Další den jsme si přes našeho hostitele Baguse domluvili půjčení auta, se kterým jsme se vydali na sever do hor. Náš cíl byl vodopád Git Git a jeho okolí. Skoro celý den jsme tedy strávili v autě, což nám moc nevadilo, jelikož v horách dost pršelo, i tak jsme se kochali úžasnými výhledy. Odpoledne jsme dojeli na parkoviště kousek od vodopádu, přestalo pršet, jako kdyby počasí vědělo, co má dělat a my jsme se vydali pěšky k vodopádu.
Byl opravdu moc krásný, vysoký asi 35 metrů, kochali jsem se u něj zhruba půl hodiny a potom jsme jeli na naše další ubytování. To bylo rozhodně nejkrásnější, co se okolí týče, bylo na vrcholu nějakého kopce, s terasou jejíž výhled byl prostě nepopsatelný. Pravdou je, že nás zarazila dálnice mravenců přes náš záchod (zase otevřený, bez stropu), ale ta příroda tu byla prostě všude přítomná.
Ráno jsme měli vynikající snídani zabalenou v banánových listech a pak jsme se vydali zpět k Ubudu. Po cestě jsme se stavili ještě ve velmi známém chrámu Ulun Danu Beratan na jezeře Beratan. Přišlo mi to ale až moc turistické. Části chrámů jsou zasazeny na ostrůvcích jezera, a místní tu půjčovali šlapadla ve tvaru labutí nebo kachen, které ten celý dojem chrámu úplně kazily. Dali jsme si poblíž oběd a pokračovali jsme do Ubudu.
Po cestě jsme se bádali co dál. Neměli jsme rozmyšleno, kde strávíme další tři noci, než budeme pokračovat do Jimbaranu, kde jsme měli ubytování na zbylé dny naší dovolené. Nakonec jsme se rozhodli, že se vydáme do Amedu – města vyhlášeného diveingem a jógou, ležícím pod sopkou Agung na východním pobřeží Bali. V Ubudu jsme tedy vrátili auto a pak jsme se domluvili s naším dřívějším hostitelem Bagusem, že nám udělá taxi a hodí nás do Amedu.
Bagus nám cestou vyprávěl, jaké to bylo za jeho mladých let. Řekl nám, že Ubud byla jen malá vesnice, jíž protékala řeka, kde se všichni chodili koupat (žádné sprchy doma neměli). Muži na jednom břehu a ženy opodál na druhém břehu. A že tam si právě vybral svoji budoucí ženu – chodili totiž s klukama okukovat místní holky na břeh určený jim. Společně jsme se tomu smáli. Pak říkal, jak málo si Balijčané váží svojí země a nechápou některé dopady jejich chování – například to, že vyhazují odpadky po zemi. Taky nám vysvětlil, jak to chodí s pronájmy pozemků na Bali – žádný pozemek totiž nemůže vlastnit cizinec. Všichni cizinci mají tedy pozemky pronajaté od místních, třeba na 50, nebo 100 let. Řekl nám hodně zajímavých věcí a cesta nám rychle uplynula.
No a o tom jak jsme se měli v Amedu zase povyprávím v příštím článku! Krásný den!