Do Amedu nás Bagus dovezl navečer, ubytování jsme hledali a rezervovali po cestě. Musím říct, že to bylo zatím jedno z nejmodernějších ubytování, které jsme měli na Bali. Pokoj měl kamenné podlahy, veškerý moderní funkční nábytek, velkou terasu s lehátky, dokonce koupelnu a záchod se střechou! Když se sešlo z terasy a prošlo krátkou zahrádkou, byla přes ulici restaurace, jež patřila také k ubytování. Restaurace byla umístěna hned na pláži, kde byl černý vulkanický písek. Zbarvení písku na plážích v této oblasti je zde kvůli výbuchům nedaleké sopky Agung.
Výborně jsme se v restauraci najedli – zde jsme podle mě poprvé ochutnali Nasi Goreng, které miluju doteď a taky jsem ho pak zkoušela dělat i doma a povedlo se! Další den ráno jsme šli na pláž a šnorchlovali. Černý písek byl jen pár metrů od břehu, dál už byl pod vodou krásně světlý a my se mohli kochat korály a rybkami. Takto jsme strávili skoro celý den a k večeru jsme šli zkusit lekci jógy do studia, které sousedilo s naší restaurací.
Byla to lekce protahovací jógy, studio bylo hned na pláži u moře, takže úžasná atmosféra. Já v té době jógu cvičila celkem často, takže mi to moc problém nedělalo, Honzu pak ale bolelo celé tělo. Nicméně super zážitek, cítila jsem se po lekci krásně vyrelaxovaná, odpočatá a s čistou hlavou. V tomto rozpoložení jsme si dali večeři a plánovali jsme další den. Chtěli jsme si půjčit skútr a zajet si do nedalekého města Tulamben, kde je kousek od pobřeží potopený vrak lodi, nad kterým se může šnorchlovat.
Druhý den jsme si tedy půjčili skútr, snažili jsme si zapamatovat cestu k místu, ze kterého je dobrý přístup do moře a odkud bychom mohli vrak nějak najít. Nechtěli jsme si ssebou brát totiž mobil, jen věci na šnorchlování, s tím, že zaparkujeme skútr opravdu přímo u moře, a oba dva se vydáme šnorchlovat. Americká loď Liberty tu ztroskotala v roce 1942 poté, co ji zasáhlo torpédo. Místní obyvatelé loď dovlekli na břeh kvůli jejímu cennému nákladu. Na pláži tedy zůstala až do roku 1963, kdy ji výbuch sopky Agung rozpůlil a vymrštil zpět do moře, a zde, asi 45 metrů od břehu již zůstala ležet pod hladinou a slouží hlavně jako atrakce pro turisty, kteří se k ní potápí.
Vydali jsme se tedy do Tulambenu, vytyčené místo k parkování jsme našli nakonec celkem snadno, to se ale nedalo říct o vraku lodě. Podle toho co jsme navnímali z mobilů ještě na ubytování, by měl být vrak zhruba přímo před námi, asi 50 metrů od břehu. Takže jsme se ponořili a hledali.. :D. Plavali jsme dobrou půlhodinu křížem krážem a vrak lodi nikde, nakonec jsme se vrátili na břeh, jelikož jsme z plavání ve velkých vlnách byli celkem unavení, navíc to nebylo příjemné plavat a nic pod sebou vlastně nevidět.
Po chvilce se kousek od nás vynořili potápěči a tak jsme se jich ptali, zda vědí, kde vrak je a oni nás nasměrovali trošku víc napravo, než jsme původně plavali. Ukázali nám několik záchytných bodů s tím, že potápěči plavou podle značek na dně. Tyto značky my sice neuvidíme, měli bychom ale z hladiny vidět případné potápěče, pokud se nám poštěstí, kteří tam budou mířit. Vydali jsme se tedy znovu do vody a opravdu za chvíli jsme narazili na potápěče vypouštějící bublinky a plavali jsme tedy nad nimi stejným směrem.
Koukala jsem dolů, hned před sebe a zase dolů a čekala, kdy uvidím loď a musím říct, že jsem měla celkem nepříjemný pocit. Vždycky jsem šnorchlovala poměrně blízko u břehu a nad korály, které se vypínají vysoko nad mořské dno. Zde už jsme byli ale daleko od břehu a dno bylo hluboko, korálů málo a voda byla temně modrá. Plavali jsme tedy za bublinkami od potápěčů dál, když jsem to najednou spatřila – kus lodě! Na chvíli jsem ztuhla a musela se vynořit. Rozdýchala jsem se, koukla ke břehu, jak jsme asi daleko a pak jsem se odvážila zase zpátky ponořit. Byl to neskutečně krásný, ale taky děsivý pocit, se na loď dívat. Vidět jak jsou její trosky obalené korály, obrovskou věc, která tam leží hluboko pod vámi desítky let… Obeplavali jsme všechny části lodi, pozorovali rybky a potápěče jak se jimi proplétají. Zkoušeli jsme také zadržet dech a plavat dolů, níž k lodi, lépe si ji prohlédnout. Asi po půl hodině už to pro nás zase bylo celkem únavné a tak jsme se na loď naposledy podívali a mířili zpět ke břehu a našemu skútru.
Plni toho tajemného pocitu nad ztroskotanou lodí jsme se vydali zpět do Amedu. Vydali jsme se ještě tentýž den na večeři do restaurace na nedalekém kopci. Chtěli jsme využít skútr, který jsme měli půjčený až do dalšího rána. Z restaurace byl krásný výhled na moře a také na sopku Agung.
Další den ráno jsme vrátili skútr, sehnali taxíka a vydali se zpět na jih, ještě níže než je Denpasar do městečka jménem Jimbaran. Zde jsme poslední 4 noci měli strávit v luxusním hotelu s našimi přáteli ze Šternberka, jimž dovolená na Bali zrovna začínala.
S Markét a Peťou jsme se střetli hned na recepci, přijeli jsme chvilinku po sobě. Markét mávala z okna přijíždějícího taxíku a já byla najednou po dlouhé jízdě taxíkem zase plná energie a strašně ráda jsem tu její rozesmátou tvář viděla. Těšili jsme se na tohle shledání jak malé holky. To, že letíme na Bali, jsme si naplánovali každý pár zvlášť a až záhy jsme zjistili, že se nám 4 dny našich dovolených na Bali překrývají a že toho musíme rozhodně využít!
Zamluvili jsme si tedy propojené pokoje, kam jsme jen hodili kufry, jaképak vybalování! Navlékli plavky a chvátali dolů do bazénu. Bazén disponoval vodním barem, což jsme samozřejmě hned s Markét využily a jelikož ještě byly zrovna happy hours na drinky, z bazénu jsme taky dalších několik happy hours ani jedna nevylezly :D.
Ačkoliv jsme tedy první den v Jimbaranu nenaplnili náš plán vydat se na výlet, rozhodně jsme si odpoledne užili a večer jsme se všichni vydali na večeři, na nádhernou několik kilometrů dlouhou písčitou pláž. Restaurace tu měly stolečky hned přímo na pláži, na každém stole svíčku jako jediný zdroj světla. Naprosto kouzelná atmosféra, což mi připomnělo Srí Lanku a pláž v Mirisse. Dali jsme si tedy vynikající večeři, při které nám za pár drobných přišli zahrát hudebníci písničku na přání – dokonce si pamatuju kterou – byla to italská „Volare Cantere“.
Další den kluci půjčili skútry a my se na nich vydali prozkoumávat krásy okolí. Vydali jsme se do kulturního parku Garuda Wisnu Kencana, kde bylo několik chrámů, obrovské sochy různých zvířat nebo bohů. Také jsme shlédli balijské taneční vystoupení, kde si dokonce Markét pozvali na parket, z čehož jsme měli všichni super zážitek.
Poté jsme pokračovali k velmi známému mořskému chrámu Pura Luhur Uluwatu. Chrám leží na jižním cípu Bali na obrovských útesech a je celkem rozlehlý. Byl krásně udržovaný, samozřejmě plný turistů a s nádhernými vyhlídkami na moře a na útesy okolo. Bylo tam také plno opic, které začínaly být celkem divoké a agresivní, asi jak se blížil večer a již se trošku stmívalo. Jedna opice vyjela dokonce pak i na Honzu, když ji točil na mobil, jak krade na parkovišti z nějakého skútru nabíječku. Naštěstí mu nic neudělala a odpelášila i s nabíječkou pryč. Po příjezdu jsme zase skočili do hotelového bazénu, kde nám Bahu (náš barman z minulého dne) zase udělal happy hours (i když reálně nebyly). Na večeři jsme se vydali na skútru do jedné z vyhlášených restaurací z Trip Advisoru, kde jsme si dali mořské plody, humra a výborné drinky. Večeře byla celkem drahá, ale stála za to.
Další den jsme zase jeli na výlet na skútrech a to na vyhlášené pláže. Jedna se jmenovala Padang Padang, byla to pěkná písčitá pláž, ale plná turistů, přístup k ní byl poměrně jednoduchý – po schodech ve skalách a útesech. Jako druhou jsme navštívili pláž Bingin, k níž byl o dost horší přístup. Také proto tu bylo o dost míň lidí, spíše surfaři kvůli vlnám a nám se zde také více líbilo. S Markét jsme se tam fotili v různých „sexy“ pozicích a měli jsme z toho strašnou srandu. Po cestě zpět nás zastavili policisté, a jelikož Peťa neměl mezinárodní řidičák, byl z toho trošku problém. Nicméně vysoká pokuta to spravila a my trošku naštvaní pokračovali na hotel. Večer nás na hotelu čekaly balijské masáže, zase náš „soukromý“ barman, pro nás s Honzou poslední večeře na Bali a ještě jsme museli stihnout předražený drink na střešní terase hotelu.
No a další den už to byla jen snídaně, zase bazén a drinky, oběd, loučení s Markét, Peťou a taky s ostrovem Bali. Odjížděli jsme na letiště a čekal nás 30ti hodinový let do Prahy, přebalení věcí z kufru do kufru a 3 hodinová cesta autem do Šternberka, abychom další den byli ready na svatbu mého bráchy!
Všecko jsme zvládli, na Bali rádi vzpomínáme, nechali jsme tam stejně jako na Srí Lance a jiných krásných místech kus svých srdcí, a jak to tak bývá, doufáme, že se tam ještě někdy podíváme!