Když jsme minulý rok na podzim plánovali dovolenou na letošní rok, opravdu jsme netušili, co to přinese!
Ondrovi už budou dva roky, pojeďme někam sami bez něj, říkali jsme si. A tak jsme se domluvili s rodiči na hlídání a začali přemýšlet, kam bychom vyrazili. A vzniklo z toho Norsko! Po přečtení X článků a zhlédnutí několika videí o něm, jsme měli rozhodnuto. Letenky byly levné a tak jsme koupili z Prahy do Bergenu letenky od KLM a zpáteční letenky od Norwergerian. Strávila jsem nespočet hodin plánováním trasy našeho výletu – chtěli jsme strávit dva dny v Bergenu a zbytek dovolené projet jihozápad Norska v půjčeném autě, přespávat po airbnb, přímo v autě, anebo ve stanu. Po Vánocích jsme ve slevách koupili super malý, a lehký stan, plánovali dál a tešili se. Nicméně COVID dál sílil a Norové známí svým konzervativním a striktním přístupem měli přísná opatření a vypadalo to, že turisty pouštět nebudou. Již dva měsíce před případným odletem (který měl být 2.7. – pozdější osudné datum!) jsem skoro každý den sledovala stránky jejich ministerstva s nadějí, že to otevřou a my odletíme. Naději jsme pomalu ztráceli, nejdříve nám nesmyslně změnili zpáteční let z Norska tak, že bychom navazující lety nestíhali – letenky jsme tedy refundovaly. Potom nám zrušili i ubytování na první dvě noci v Bergenu, turisty dál nepouštěli…
Když se tedy 5.6. Dánsko otevřelo pro turismus, a zpáteční letenky do Kodaně byly jen za 500 Kč, neváhali jsme a koupili je s tím, že prostě uvidíme. A tak jsem zase žhavila internety a sháněla informace o Dánsku a zase jsem strávila X hodin plánováním dovolené tam. Jenže asi týden před odletem (který měl být 4.7.) přišel Honza s tím, že celý týden by nám v Dánsku propršelo a my jsme měli v plánu spát skoro celý týden ve stanu o rozměrech 200×120 cm. Jelikož měl Honza za sebou velmi náročný měsíc v práci a na dovolené si chtěl odpočinout, ne se stresovat s počasím a já jsem měla za sebou prodělanou angínu, laryngitidu a pořád jsem měla nekončící rýmu, rozhodli jsme se, že Dánsko taky neklapne a že úplně otočíme a pojedeme někam na jih k moři.
Ani ne týden před plánovaným odletem do Dánska jsme tedy narazili na celkem dobré letenky na Mallorcu s odletem ve stejný den, jako jsme měli odlétat do Dánska – neděle 4.7. A tak jsme je koupili a já už POTŘETÍ plánovala naši dovolenou!
V pátek 2.7. odpoledne jsme šli na PCR test, abychom se prokázali letecké společnosti, že nemáme COVID. Na Mallorcu stačil pouze vyplněný formulář s vygenerovaným QR kódem. V sobotu jsme tedy nachystali věci do kufrů, které jsme několikrát přebalovali, abychom se vlezli do 8kg a nemuseli tak platit vyšší rate za letenku. Já našla několik hotelů, autopůjčovnu a čekali jsme na výsledky PCR testů, abychom vše mohli zabookovat a udělat check in. Jenže výsledky nepřicházely. Garantovali nám, že přijdou do sobotní půlnoci a tak jsme čekali a čekali. Nakonec jsem check in přece jen udělala, plná nervozity a těšení se na nedělní odlet. Nachystané kufry, oblečení na zítra, všecko ready, jen ten blbý výsledek furt nikde. No a pak konečně přišel, cca po desáté hodině večer!
Honzovi přišel email s potvrzením asi o minutu dřív než mě, říká mi: „Už to přišlo… a jsem pozitivní“. Moje reakce byla opakovaně: „Děláš si prdel?“ a jeho opakované: „Ne, nedělám“. Zhruba za minutu tedy přišel výsledek mně a já s adrenalinem v krvi klikala svoje rodné číslo a pak se na mě otevřelo potvrzení s výsledkem NEGATIVNÍ. Stoupla jsem si a stále nevěříc, že je Honza pozitivní jsem k němu přešla a nakoukla mu přes rameno na obrazovku počítače a tam fakt: POZITIVNÍ.
Moje samozřejmá reakce byly slzy v očích a víra, že Honzův výsledek je falešně pozitivní a že se to ještě „nějak dá spravit“ a že přece MUSÍME odletět na námi rok vysněnou dovolenou jen ve dvou! Že to přece nejde, aby jedno slovo POZITIVNÍ tohle všecko zmařilo! Navíc Honza neměl vůbec žádné příznaky, to bych spíš já mohla být pozitivní, když jsem byla celá nachcípaná přece! Taky jsme víc jak tři týdny po první dávce… Honza si doma ještě dělal antigenní test (který si musel dělat každý týden v práci), který vyšel negativně – lze tedy vidět k čemu ty antigeny asi jsou…
No… je úterý, 30 stupňů a my sedíme doma – respektive, Honza sedí na terase a spí v ložnici. Já mám pro sebe obývák a spím v Ondrově pokoji (který je naštěstí u mých rodičů a tak se karanténě vyhnul). Takže jsme v izolaci, já jdu zítra na test a modlím se, abych nebyla pozitivní a karanténa se mi tak ještě o týden neprotáhla, navíc bychom museli nějak vymyslet co s Ondrou, kdy se za námi může vlastně vrátit.
Takže jak se říká, kdo moc vybírá tak přebere… tak jsme přes Norsko, Dánsko a Mallorcu skončili v karanténě v Praze…