V okamžiku, kdy jsem veřejněji oznámila, že jsem podruhé těhotná, přišlo mi plno překvapených zpráv. Když jsem se nad tím pak zamyslela, vlastně se to dalo čekat. Po prvním porodu jsem totiž dost jasně mému okolí dávala najevo, že znovu už rodit nehodlám :D. Nicméně to u nás doma samozřejmě přišlo na přetřes několikrát, jestli do toho znova jít a kdy. Stavěla jsem se k tomu ze začátku spíš negativně a byl pro mě vlastně jen jeden velký důvod proč ano. A to byl Ondra – aby z něj nebyl jedináček. On, který miluje společnost a děti kolem, asi by pro něj bylo lepší mít sourozence.
No, a tak se mi to dostalo do hlavy a já nad tím přemýšlela čím dál častěji. Kdo má dítě ví, že kolem jeho druhého roku je to všechno tak nějak snazší, dítě je víc samostatné a člověk má víc času pro sebe. Když to hodně přeženu, má prostě víc „svobody“. Navíc zrovna já, která jsem od Ondrových 5 měsíců částečně pracovala, využívala jsem i možnosti dát Ondru do dětské skupiny na nějaké dny v týdnu a udělala si tak zase čas pro sebe, jsem se prala s myšlenkou, že nevím, zda se toho vlastně chci vzdát. Jestli nejsem až moc sobecká na to mít druhé dítě.
Nicméně jsme s Honzou jednu neděli nad kávou probírali všechna pro a proti a rozhodli jsme se, že to zkusíme. Kdo mě dobře zná, ví, že jsem vrchní plánovač 😀 . Navíc jsem měla požadavek, že bych nerada „zimní dítě“, do toho jsem měla naplánovanou magnetickou rezonanci (na kterou jsem čekala asi rok), a kterou bych nemohla absolvovat v prvním trimestru těhotenství. Takže jsme to nenechali „plynout“ a nedali jsme tomu „čas“ jak se říká, ale prostě to muselo vyjít v daný čas, anebo nic. Což mě tak nějak vlastně uklidnilo v mých nejistotách, prostě buď teď, nebo to odložíme přinejmenším o několik měsíců, ne-li o rok.
No a ono to samozřejmě vyšlo, což mě utvrdilo v tom, že to tak prostě mělo být.
První těhotenství, ač mi to nepřipadalo jako krásné období, bylo oproti druhému procházka růžovou zahradou. U prvního těhotenství jsem kromě rostoucího břicha vlastně moc nevěděla, že se něco děje. Zato teď mi bylo zhruba 3,5 měsíce v kuse zle, ať jsem jedla a pila co jsem chtěla, v puse stále pachuť, stažený žaludek, nic mi nepomáhalo. Do toho ohromné bolesti esíček, kdy jsem se občas prostě nedokázala zvednout z postele nebo došlápnout na levou nohu – naštěstí pravidelné návštěvy fyzioterapie a tejpy ty bolesti celkem eliminovaly. Je to ale rozhodně těžší, starat se do toho o Ondru s tím velkým břichem, nemoct ho teď třeba zvednout a pořádně obejmout – to mě na tom mrzí asi nejvíc. Taky je pro mě těžší i pracovat a nedovedu pochopit, jak jsem u prvního těhotenství dokázala chodit do práce a sedět u počítače 8 hodin denně.
Další věc, co mě dost překvapila, jak reagovalo okolí na to, že čekáme druhého kluka. Hlavně proto, že reagovali skoro všichni stejně a vlastně stejnou větou: „Tak aspoň to budou parťáci!“ Nikomu to samozřejmě nezazlívám, ani to neberu nijak negativně, jen když jsem tohle četla nebo slyšela už po několikáté, nutilo mě to se nad tím vlastně zamyslet. Proč tahle stejná reakce? Reagovali by taky tak, kdyby to byly dvě holky? A kdybych čekala holku, tak by to nebyli parťáci, ale rivalové, nebo…? Proč mají lidé tak nějak zakořeněné, že ten správný „model rodiny“ je táta, máma, syn a dcera? A v případě, že jsou to dva kluci vlastně „litují“ té mámy? Že na ni budou v „přesile“? Že nebude mít komu kupovat šatičky? Nějak mi to uniká, z čeho to plyne…
Já jsem třeba osobně ráda, že to bude kluk a vlastně jsem si to i přála. U prvního těhotenství jsem si říkala: „kdyby to tak byla holčička, bylo by to super“. Zároveň jsem, ale nějak od první chvíle věděla, že se mi v břichu klube kluk a když nám to potvrdili, nebyla jsem nijak zklamaná. Teď u druhého jsem si asi stejně jako ostatní říkala: „páreček by byl fajn“, ale když jsem se nad tím zamyslela, vlastně jsem holčičku nechtěla. Z praktických důvodů, samozřejmě, ale i tak nějak vnitřně jsem si říkala: „a co bych vlastně s tou holčičkou dělala? Dyť jsem vlastně zvyklá být mámou kluka…“ 😀 Zní to divně, já vím, nicméně takhle nějak se mé pocity a myšlenky ubíraly a já stejně jako u Ondru zase podvědomě věděla, že to holčička nebude… No a když nám doktoři potvrdili, že je to kluk, byla jsem za to ráda.
Stále nicméně zastávám názor, že těhotenství opravdu NENÍ „nejkrásnějším obdobím ženy“, a že tohle prostě musel říct chlap 😀 .
Řekla bych spíš, že v těhotenství jsou chvíle, které jsou ohromně kouzelné a dojemné, a mezi ně bych zahrnula asi následující: když žena poprvé vidí toho malého človíčka na ultrazvuku, slyší poprvé jeho bijící srdíčko, když žena cítí pohyby svého miminka… A v mém případě taky musím zmínit pár situací: a to, když Ondra viděl, jak si natírám rostoucí břicho a „potřeboval mi pomoct“, když bráchovi do bříška zpíval skákal pes přes oves, nebo když mi řekl, ať už bráchu vyndám, aby si s ním mohl jít hrát. 😀 Tyhle momenty a samozřejmě pak to narozené miminko stojí za všechno to nepohodlí a bolístky, jak při těhotenství, tak při samotném porodu.
