Další den ráno, tedy v neděli, jsme vyrazili zase zpět na jih, tentokrát do Lednice, kde jsme měli další rezervovaný parking přes bezkempu.cz. Cestou jsme to ještě vzali přes Ekofarmu Jalový dvůr, kde měli plno ovcí, koz, prasata, koně a oslíky. Ondrovi se tam moc líbilo, měli tam i dětské hřiště a výdejní okýnko, kde jsme si dali oběd. Potom jsme to ještě museli vzít přes Brno, jelikož Honza trval na tom, že chce grilovat steak a že ho chce grilovat vcelku, potřebuje tedy větší gril, než je v karavanu 😊.
Do Lednice jsme přijeli někdy po druhé hodině. Náš parking byl plácek hned vedle vstupu do zámeckého parku, vytáhli jsme kola, a vydali se na nich k zámku Valtice. Odtud jsme jeli lesem zpět do Lednice, přičemž já si přála vzít to přes Rendez-Vous – Dianin chrám. Asi po 3 km jízdy od Valtic na nás vykoukl z lesa, jakoby nic, hrozně mě to překvapilo a potěšilo. Nádherná stavba, na tak krásném místě, a navíc bylo ještě moc pěkné počasí. Vyfotili jsme se a jeli dál, kde na nás o pár kilometrů zase vykoukly další stavby – kaple Svatého Huberta, nebo chrám Tři Grácie. Projeli jsme mezi Lednickými rybníky, kde za jedním z nich se tyčil ještě Apollonův chrám, a šinuli jsme si to zpět ke karavanu.
Posledních 15 minut jízdy nám Ondra usnul a neprobudil se ani při příjezdu, ani když jsem ho předělávala do kočárku vystlaného peřinami. Mezitím co spal, Honza sestavil nový gril a já jsem si dala, jak se říká, „voraz“ s vínem v ruce 😊. Ondra se probudil asi po hodině a teda ne v úplně dobré náladě, museli jsme ho tedy všemožně rozptylovat a uplácet jídlem aby nám nebrečel. Už toho na něj na chudáka bylo hodně, diskomfort, jiný režim a celkem náročně strávené dny.
Nicméně jsme to zvládli a další (poslední) den jsme se vydali na procházku v lednickém parku. Byli jsme u lednického Minaretu, prošli přes rybníky a okolo nich až k Lednickému zámku a do zámeckých zahrad. Pak jsme si v jednom okýnku objednali pizzu, kterou jsme si snědli u karavanu a pomalu balili věci, abychom se mohli vydat na cestu zpět.
Z Lednice jsme vyjížděli kolem druhé hodiny a domů se dostali až nějak po sedmé. Ač jsem doufala, že cesta zpět do Prahy bude rychlejší než cesta na Moravu, D1 je prostě peklo a vychytali jsme odstavený kamion zrovna v zúžení. Jelikož jsme s karavanem nemohli jet kvůli jeho šířce v levém pruhu, sunuli jsme se pravým spolu s horou kamionů a já ty řidiče, jejichž je to každodenní chleba opravdu obdivovala. Navíc klimatizace nám moc nefungovala, a ten den bylo asi 30 stupňů, příjemná cesta to úplně nebyla, zvlášť se skučícím Ondrou, jehož tak dlouhá cesta nebavila. Zase jsme tedy museli častěji zastavovat.
Nicméně byly to krásné čtyři dny, karavan určitě ještě někdy půjčíme a na Jižní Moravu se taktéž ještě podíváme, ať už takto s karavanem nebo jinak. Lednicko-valtický areál mi totiž doslova učaroval a litovala jsem, že na něj nemáme více času a neviděli jsme úplně všechno, co jsem vlastně plánovala!
Ten nápad půjčit si karavan a udělat si někde prodloužený víkend mi vlastně vnukla situace ohledně COVIDu. Původně jsme karavan chtěli využít o Velikonocích, zarezervovala jsem jej tedy přes Karavany Česko na čtyři dny. Jenže potom přišel zákaz pohybovat se mezi okresy, výlet jsme tedy odložili a jeli až teď v květnu. Jsem za to vlastně trošku ráda, jelikož počasí o Velikonocích nebylo nic moc, zatímco víkend kdy jsme nakonec jeli, bylo krásně.
Přemýšlela jsem, kam bychom se mohli podívat, a měla jsem v hlavě tři varianty: Šumava, Český ráj a okolí, anebo Jižní Morava. Pro takzvanou obhlídku terénu jsem použila novou aplikaci s názvem Úžasná místa, jejichž instagramový profil již dlouho sleduji. Šumavu jsem pak vyřadila (byli jsme tam tři roky zpět) a pak se rozhodovala taky na základě počasí – no a vyšla mi z toho Jižní Morava.
Půjčení karavanu proběhlo bez problému, vše jsme řešili po emailu nebo telefonu. V pátek ráno, což byl první den našeho výletu, nám v 8.30 pan řidič karavan přivezl až před vchod, vysvětlil, co všechno je potřeba, jak se s čím zachází a my se mohli „přestěhovat“ do našeho nového přechodného příbytku.
Jestli chcete mrknout, jak to v karavanu vypadalo, koukněte na stránky Karavany Česko, kde mají i virtuální prohlídku.
Karavan byl navíc vybaven úplně vším – veškeré nádobí, povlečení, peřiny, ručníky, jar, houbička, mycí prostředky, dokonce malý vysavač. V zavazadlovém prostoru byly kempingové židle a stůl, dvě horská kola s příslušenstvím a malý gril na dřevěné uhlí. Na karavanu byla namontovaná i markýza, která se mohla roztáhnout. Uvnitř byla sprcha, chemický záchod, lednička, mrazák, kuchyňka se třemi plynovými plotýnkami a dřezem. Dostatek úložného prostoru, aby při jízdě nikde nic nelétalo po autě, postele a jídelní stůl.
Jeli jsme s naším Ondrou, takže jsme brali plno věcí ještě navíc pro něj jako je sedačka, odrážedlo, kočárek atd. (rodiče malých dětí si jistě dovedou představit). Vše se pohodlně vlezlo.
V pátek jsme tedy vyjeli kolem druhé odpoledne z Prahy. Naskládat věci a předělat držák na Ondrovu sedačku z našeho na půjčené kolo celkem trvalo. Možná se ptáte, proč jsme si nevzali kola vlastní – měli jsme to v plánu, ale jelikož kola, která už byla v karavanu, byla o hodně skladnější než naše, nechtělo se nám tam ty naše rvát a riskovat, že se pak nevlezou další věci.
Po 2 hodině už jsme si to tedy šinuli po D1 směr Brno. Bohužel ne moc dlouho, u Jihlavy jsme sjížděli z dálnice, abychom objeli bouračku, kvůli které bychom museli stát hodinu v koloně (díky za Google maps). Nakonec se nám cesta celkem protáhla (kvůli Ondrovi jsme museli dělat častější zastávky), a na místo, kde jsme strávili první noc, jsme dojeli zhruba až nějak kolem půl 7. Jeli jsme tedy přes čtyři hodiny, namísto plánovaných třech.
Pro kemping jsme vybrali místo na bezkempu.cz, které bylo na krásném travnatém plácku hned naproti Vinotéce Sýkora, kde jsme měli veškeré zázemí (WC, sprcha, rozmanitá nabídka jejich vín a i nějaké to jídlo k zakoupení). Na plácku bylo i dětské hřiště, což se Ondrovi velice zamlouvalo po tolika hodinách strávených v autě. WC i sprchu jsme sice měli i v karavanu, jak jsem již psala výše, ale chtěli jsme šetřit vodou.
Druhý den ráno jsme se nasnídali venku vedle karavanu, nachystali kola a vyrazili po cyklotrase směrem na Kobylí vrch. Trasa vedla přes Vrbice, které jsou známé souborem vinných sklepů, které protkávají kopec Stráž v sedmi patrech. Sklepy šly vidět už z dálky, jak jsme sjížděli z protějšího kopce. Cesta byla krásná, svítilo nám sluníčko, jeli jsme mezi vinicemi, z kopce do kopce, byla jsem nadšená. Honza si teda s Ondrou v sedačce do těch kopečků trochu máknul, ale udělali jsme si přestávku právě ve Vrbici. Zde jsme si dali každý decku bílého a Ondra se proběhl okolo Pomníku Rudé armády 😊, který se tyčí právě na vrcholu kopce Stráž.
Odtud už to bylo jen kousek ke Kobylímu vrchu, kde je moc pěkná spirálová rozhledna, ze které byl pěkný výhled na okolní vinice (hlavní fotka, kde jsem s Ondrou). Pak jsme se vydali zpět do kempu, kde jsme do sebe rychle hodili oběd, doplnili vodu v karavanu a vydali se směr Modrá do Archeoskanzenu a k bazilice Velehrad.
Odtud jsme potom mířili do autokempu Koryčany, kde jsme měli strávit druhou noc. Když jsme přijížděli k autokempu, byla otevřená jen polovina brány. Navrhla jsem Honzovi, že otevřu i druhou, nicméně Honza, že to zkusí, zda to neprojede jen tou půlkou. No a skoro mu to vyšlo – bohužel kvůli keřům za bránou stočil auto trošku doprava, takže zachytil zadním pravým kolem o vyčuhující kus brány, a jak jsme se snažili se z ní dostat, ještě více jsme ten kus brány zašprajcli dovnitř kola. Nakonec jsme se nemohli pohnout a tak se Honza vydal do kempu najít pana správce. Starší pán v důchodu, svátečně oblečený, jen zakroutil hlavou a pak to zhodnotil, že se nedá nic dělat, jde najít brusku a kus té brány musíme uřezat, abychom mohli jet dovnitř.
Udělala jsem tedy Ondrovi mlíčko, pustili jsme mu na telefonu pohádky, aby se nebál rámusu a Honza s panem správcem kus brány odřízli 😊. Když jsme se ptali, co jsme dlužni, pan správce jen mávl rukou a řekl, že to tam stejně zpátky přivaří. No byl to pohodář a díky za něj, jinak bychom tam stáli asi celou noc. Nakonec jsme mu zaplatili za dvě noci místo jedné, aspoň takto jsme se odvděčili.
Zaparkovali jsme, rozdělali gril a byli rádi, že se to povedlo vyřešit celkem rychle a hlavně, že jsme půjčený karavan nijak závratně neponičili.
A o tom, jak jsme se měli další dva dny, zase další článek zítra!
Tyhle twisty jsou super rychlovka, když máte chuť na něco k filmu, nebo vínu, nebo když přijde návštěva :).
Co budete potřebovat:
500 gramů listového těsta (já dělám z vícezrnného) 1 vejce cca 100 gramů prosciutta hrst parmezánu
Těsto rozdělím na půlky a každou vyválím do obdélníku zhruba 30×20 cm. Jednu vyválenou placku těsta potřu rozšlehaným vajíčkem, na něj naskládám plátky prosciutta, zase potřu vajíčkem a přiklopím druhou plackou těsta. Potom nakrájím na plátky cca 1 až 1,5 cm tlusté, ty pak zatočím do twistu a položím na plech vyložený pečícím papírem. Každý takový twist pak potřu vajíčkem a posypu parmazánem. Dám do trouby na 200 stupňů zhruba na 20 minut a hotovo!
P.S. můžete si tam plácnout místo vajíčka trošku kečupu nebo nějakého pesta, ale jen zlehka, aby pak těsto v troubě zvládlo naskočit :).
Dneska jsme se vydali do pražské ZOO, konečně se trošku oteplilo a nepršelo. Rozhodli jsme se tam vydat s Ondrou jen na odrážedle, bez kočárku. Jenže hned na parkovišti, jak jsme odrážedlo vytáhli a Ondra na něj nasedl, nás jeden pán upozornil, že do ZOO nás s odráželem nepustí. Takže jsme vyrazili všichni po svých.
Moc jsme toho projit nestihli, nicméně Ondrovi to vůbec nevadilo. Zvířata ho moc nezajímala, měl zájem vlastně jen o ty domácí, co jsou v dětské ZOO, pak o nějaké opice a hlavně o páva co si tam pochodoval přes trávník. Potom ho zajímali hlavně různé mostky, schody, ploty, kameny, houpačky a taky ostatní děti. Šlo vidět, jak moc mu chybí kontakt s nimi, když zavřeli jesle a teď kromě dětských hřišť moc malých kamarádů nepotkává.
Nejdřív jsme se ho s Honzou snažili lákat na různá zvířata, pak jsme to vzdali a prostě jsme chodili nahoru a dolů po schodech, čekali, až si dvacetkrát projde mostek tam a zpět, obejde celý šňůrový plot a zkontroluje, že opravdu pokračuje za dalším dřevěným kolíkem dál…
Shodli jsme se na tom, že očekávání rodiče, co všechno v ZOO děti uvidí a jak budou „kulit oči“ na zvířata, je úplně jiný, než co potom samo dítě prožívá. Navíc Ondra ještě nemá ani dva roky, takže jeho zájem o zvířata někde v dálce za plotem, nebo za sklem ještě není úplně velký.
Nicméně bylo to pěkně strávené dopoledne. Přijeli jsme ještě v dobrý čas, okolo 10 hodiny a zůstali jsme asi do 1 hodiny odpoledne. Při našem příjezdu bylo spodní parkoviště úplně prázdné a ZOO hlásila asi 1000 návštěvníků, když jsme odcházeli, bylo parkoviště takřka úplně plné a v ZOO bylo skoro 4000 návštěvníků. Ale lidé se nikde moc neshromažďovali, teda kromě nádrží s lachtany a tučňáky, a všichni na sobě měli respirátory nebo roušky. Což teda musím podotknout, že mé uši na konci už dost bolely, jak jsem na nich měla tři hodiny navlečený respirátor, takže rozhodně nezávidím lidem, co ho musí nosit třeba celý den…
Ač to Ondra zvládl dobře i bez kočárku, příště ho určitě vezmeme, abychom prozkoumali i vzdálenější terária a výběhy. A zkusíme zase jiný vchod, třeba ten na severu.
Náš Ondra zatím úplně neholduje jogurtům, takže když vymýšlím různé svačinky, musím být trošku kreativní. A dneska se mi podařila taková zdravá čokopěna, kterou jsem si po obědě ke kávě musela dát i já, jak byla dobrá. Tak kdo máte doma taky mlsné jazýčky, tohle jim zaručeně chutnat bude!
Co je potřeba:
5-8 jahod (podle velikosti) 2 zralé banány lžičku tahini pasty lžíci arašídového másla (kvůli Ondrovi jsem použila úplně rozmixovanou, ne s kousky arašídů) 3 velké lžíce kakaa holanského typu trochu vody
Jahody a banány nakrájíme na menší kousky a pak společně s ostatními ingrediencemi hodíme do mixéru. Opatrně s vodou, přidávat nejdřív méně, když bude hmota moc hustá tak pak přilít po troškách víc. V případě, že by Vám to „ujelo“, jde hmotu zahustit větší porcí banánu :).
Já pak dala do lednice asi na 2 hodiny (pro rychlejší schlazení použijte mrazák :)), a hotovo!
Ondrovi i mně teda chutnalo velice.
P.S. jde to kombinovat i s avokádem (místo arašídového másla a tahini) a místo jahod můžou být třeba maliny, borůvky, nebo i mix mraženého lesního ovoce.
P.S.2: pro sebe jsem si to ještě nahoru nazdobila mletým kokosem, ořechy a jahůdkou 🙂
Nikdy mě nenapadlo, že budu jednou z těch, co bude závistivě sledovat běžecké úspěchy jiných a nemoct sama běhat. A přesně takto jsem se cítila rok zpět.
Já jsem vždycky běhala ráda a už na základní škole jsem jezdila na závody. Když pak nastal ten běžecký boom zhruba v letech, kdy jsem byla na vysoké, začala jsem běhat znovu a ráda. Bohužel k mému zklamání mě po každém běhu cca po třech, čtyřech hodinách začala bolet hlava, ve spáncích mi vždycky tepalo a bylo mi na zvracení. Zaháněla jsem to prášky na bolest. Po delší době jsem to zkoušela řešit fyzioterapiemi, následně mě to přivedlo až do Motola, kde mě poslali dokonce i na magnetickou rezonanci. Na nic nepřišli. Lékař to tehdy zhodnotil tak, že mám prostě moc dlouhý krk a hlava je na něm těžká a při běhu se kymácí. Sama se teď tady při tom jak to píšu, hlasitě směju. Taková hovadina 😊.
Roky plynuly a já chodila běhat s tím, že to prostě bolí, někdy víc, někdy míň. V těhotenství jsem s během přestala a těšila se, jak se dám po šestinedělí dokupy a zase začnu. Jak jsem se mýlila! Šestinedělí jsem nakonec absolvovala dvakrát po sobě, a to kvůli mým poraněním při porodu. Ani potom jsem ale nebyla úplně okej. Musela jsem chodit na fyzioterapie a ani moje kyčle se netvářily na to, že bych s během měla někdy v blízké době začít.
První běh jsem tedy absolvovala skoro přesně půl roku po porodu, v lednu 2020. Ještě ten den večer jsem myslela, že umřu bolestí jak hlavy, tak kyčlí. Druhý den jsem s obtížemi chodila, ale tak co jsem čekala že 😊. Dala jsem si tedy asi 3 měsíční pauzičku a zkusila to na začátku dubna znova, a znova to nešlo… Nechala jsem to tedy být.
Hledala jsem a zkoušela zjistit (a ne poprvé), proč mě ta hlava bolí a čím to může být způsobeno. Nějakým zázrakem mi to našlo stránku s onemocněním čelistního kloubu. To mě zaujalo, protože moje čelist je kapitola sama o sobě a v té době mě už zhruba týden dost bolela. Když jsem dočetla článek, dávalo mi smysl, že to je přesně to, co se mi děje. Jelikož mi už od malička přeskakuje čelist a mám ji značně povolenou, dost se tímto mechanicky opotřebovává a vznikl mi tam chronický zánět, jak mi potom potvrdil můj zubař.
Bylo tedy potřeba, abych se objednala na specializovanou kliniku, kde mi čelist lépe vyšetří a navrhnou nějaká řešení. Objednávala jsem se v září 2020 a objednali mě až na září 2021 ☹. Co se dá dělat, pouze čekat.
Nicméně mě pořád ovlivňovali lidi na sociálních sítích s tím, jak běhají a jaké dělají pokroky. No a nedalo mi to, v lednu 2021 jsem si zase obula tenisky a zkoušela vyběhnout. Kyčle se zase ozvaly, ale cítila jsem, že s pravidelným protahováním to půjde. Jenže ta čelist prostě nedala pokoj, byl dokonce den, kdy jsem nechtěla ani mluvit a jíst, jak mě to bolelo. Dostala jsem od doktorky aulin a útěchou mi bylo, že jsem našla kliniku, kam mě objednali už na květen!
Běhat jsem nepřestala a přišla na to, že když chodím běhat večer, čelist a hlava mě „nestihnou“ začít bolet než jdu spát. A ráno zatím taky nic, asi jak se ve spánku tělo uvolní a zregeneruje. No a tak běhám pravidelně už od půlky února a jde to!
Dělá mi to radost a snažím se běhat podle tepové frekvence, abych takzvaně „neběhala vniveč“, ale udržovala se v aerobní zóně. A najednou je to běhání ještě lepší a radostnější. Už mě nemotivuje čím dál nižší průměrné tempo na kilometr, ale čím dál nižší průměrná tepová frekvence. Běhám tedy pomaleji, za to ale vydržím v pohodě s dechem, vychutnávám si hudbu nebo podcasty ve sluchátkách a dokonce se při běhu i usmívám. A pokroky vidím, tepovka a průměrné tempo (které jsem si ale zakázala sledovat a řídit se jím) se snižuje, zatímco délka trasy na jeden výběh se zvyšuje 😊.
A co vy, jaký máte vztah k běhu? Zkoušeli jste to někdy, a pokud ano a přestali jste, proč?
Pouštět se do tohoto tématu je možná jako chodit po tenkém ledu, nicméně už se mi to nějakou dobu honí hlavou v různých podobách, a tak jsem se rozhodla to „hodit na papír“.
Žena, ať už je matkou či nikoliv, je společností pořád vnímána jako ta, která se stará „o teplo u rodinného krbu“. Stará se tedy o domácnost, manžela, děti, případně třeba ještě o domácí mazlíčky, a to také může pracovat na plný úvazek. Muž má podle společnosti jednu hlavní funkci, a tou je „zabezpečit rodinu“, tedy vydělávat peníze.
Jenže dávno jsou pryč doby, kdy žena byla opravdu „jen“ ženou v domácnosti. V dnešní době jsou ženy, které třeba vydělávají daleko víc než jejich muži. Ve většině domácností je ale pořád zakotveno to, že se ještě MUSÍ postarat i o domácnost a další. Já to nazývám takovou „druhou šichtou“, a přijde mi dost nefér, přijít z práce po stejně odpracovaném počtu hodin jako muž, ale ještě se postarat o nákup, večeři, praní, žehlení, mytí nádobí a uklízení domácnosti. A v případě, že je žena matkou, tak ještě péčí o děti.
Nejhorší na tom je, že společnost vytváří určitý tlak na ženy. Žena by měla být podle společnosti „dobrou“ matkou a být tu pro dítě 24/7, obětovat se pro něj a upřednostňovat jeho zájmy před svými. Věřím a doufám, že spousta žen má toto automaticky a položila by za své dítě život. Ale jak se říká, „vocaď pocaď.
A jak na tento tlak společnosti reagují samy matky? No jasně, že nechtějí být těmi „špatnými“ matkami a nahlas nepřiznají, že občas už to prostě nezvládají a potřebují pomoct. Nebo jen někdy chvíli tou mámou být nechtějí, přály by si třeba pár hodin jen pro sebe…
Tuto „nerovnoprávnost“ mezi ženami a muži teď ještě umocnila koronavirová krize, kdy spousta žen už neví kam dřív skočit. Babičky a dědečkové, kteří by mohli pohlídat děti, jsou rizikovou skupinou nebo bydlí mimo okres. A proto ženám, které pracují na plný úvazek a doma jim zůstaly děti na distanční výuce, nezbývá nic jiného než zůstat s nimi doma. Taková situace v kombinaci s prací na plný úvazek je udržitelná maximálně několik týdnů, ale ne několik měsíců. Žena totiž nejenže má funkci zaměstnankyně, hospodyně, mámy a uklízečky, ale pokud má malé děti, přebírá také funkci učitelky a kuchařky ve školní jídelně. Takže z mého pohledu už to není jen „druhá šichta“ ale také třetí. Těžko si v tomhle shonu žena najde chvíli pro sebe, což se stoprocentně podepíše na její psychice.
To má pak většinou dopad na celou rodinu, protože zase je to ŽENA, která tu rodinu drží nějak pohromadě, a pokud se zhroutí, nastane chaos. Nemluvě o tom, jaký vliv to má na partnerský život.
Podle Evropského institutu pro rovnost žen a mužů (EIGE ) se během první vlny pandemie zaměstnanost žen v celé EU snížila o 2,2 milionu. Až 40 % žen, které pracovaly v maloobchodu, službách ubytování, výrobě oděvů atd. (ženy tvoří v těchto odvětvích většinu pracovní síly) ztratily zaměstnání. V České republice to podle Deníku N bylo zhruba 60 tisíc žen, jež kvůli pandemii přišlo o práci.
Dále také podle EIGE i přes rostoucí zaměstnanost loni v létě, získaly ženy o polovinu méně pracovních míst než muži. To ukazuje, že ekonomický dopad pandemie má pro ženy dlouhodobější účinky.
I když se tedy děti vrátí do škol, bude ještě dlouho trvat, než se postavení žen dostane alespoň na takovou úroveň, jakou mělo před pandemií.
A jak jste na tom vy? Mámy, ženy? Vysílám pozitivní energii a držte se!
Jsou plné noviny toho, jak loď Ever Given blokuje Suezský průplav. Dneska už se s ní podařilo částečně pohnout. A protože mě tahle kolize celkem zaujala – jak jedna loď může nadělat takových problémů, hledala jsem si i nějaké obecné informace o průplavu a jeho historii, tak bych se s Vámi o ně chtěla podělit.
Suezský průplav je dlouhý 193 km, široký v severní části 345 metrů a v jižní 280 metrů. Spojuje Středozemní a Rudé moře. Otevřel se v roce 1869, patří Egyptu (ale nebylo tomu vždy tak) a i v historii už byl několikrát uzavřen.
Suezský průplav byl na začátku prohlášen jako neutrální území, avšak pod správou Velké Británie. V roce 1951 Egypt vyhlásil nezávislost a v roce 1956 průplav znárodnil, což byla příčina Suezské krize, průplav byl tedy v letech 1956-1957 poprvé uzavřen. Další uzavření zapříčinila tzv. šestidenní válka a následně válka jomkipurská mezi Egyptem a Izraelem, kdy byl průplav uzavřen na celých 8 let (1967-1975). V průplavu bylo v době vypuknutí konfliktu 15 lodí, které zde musely zakotvit a zůstat, průplav byl totiž zaminován.
Ever Given se vzpříčila 23. března 2021 a od té doby tam tedy stále stojí a průplav blokuje. Nehoda byla zapříčiněna nejspíše silným větrem, který loď natočil. To, že loď blokuje průplav, stojí podle Bloombergu deset miliard dolarů denně. Podle zpravodajských zdrojů už některé lodě obeplouvají Afriku, aby nemusely čekat. Toto obeplutí je ale o 5 632 km delší a tedy i velmi nákladné.
Co vyšlo najevo a je úsměvné, že trajektorie lodě Ever Given, než vjela do Suezského průplavu, připomíná penis (na obrázku) 😊. A tak se vytváří různé spekulace, jestli to třeba kapitán lodi neudělal schválně atd. Já si myslím, že je asi lepší se 40 tunovou (a 400 metrů dlouhou) lodí kroužit nějak okolo, dokud nemá povolení k průplavu, než ji zastavit a pak složitě zase rozpohybovat, i když ten tvar je tedy hodně velká náhoda…
Všechno jsou to ale spekulace. Jak to bylo, ví asi jen kapitán sám😊.
V Dubaji jsme vybrali stejný hotel, ve kterém jsme bydleli i rok předtím když jsme tam byli. To jsme tam byli v lednu a teď v srpnu bylo to počasí opravdu kruté 😊. Například když jsme jeli na pláž, bylo nesmírně obtížné projít přes ten rozpálenej písek k moři, měla jsem i v žabkách úplně spálená chodidla. Naklusala jsem do vody a čekala to osvěžení – které nepřišlo. Voda byla teplá jak… no víte co…😊. U moře jsme teda v Dubaji byli jen jednou a nemá to cenu. Další parné dny jsme tedy trávili u hotelového bazénu, který byl umístěn na střeše. To byla věc, kterou jsme minule, když jsme tu byli, ani nevyzkoušeli, protože jsem onemocněla. Také jsme minule neměli ubytování se snídaní, což nás teď moc mile překvapilo, větší bufetové stoly jsem v životě neviděla. Přecházel nás zrak z tolika jídel, a jak bylo všechno dobré! Trávili jsme tam každý den tak hodinu a půl 😊.
Sice jsme byli i minule, ale i teď jsme zamířili na Burj Khalifu – nejvyšší budovu světa. A šli jsme tam chvíli po západu slunce – viděli jsme ho tedy dvakrát. Ze země a pak ještě z vrchu. I tentokrát jsem pak seděla asi dvě hodiny u tančící fontány přímo pod Burj Khalifou. Co půl hodiny začala hrát hudba, a fontána tančila a svítila do rytmu (moje nejoblíbenější místo na světě – dokázala bych tam fakt sedět hodiny). Šli jsme do Dubai Mallu, do akvária, kde se dá nahoře na hladině akvária jezdit loďkou s proskleným dnem a koukat na rybky a žraloky co plavou pod vámi.
Na poslední večer jsme si objednali trip na poušť, která obsahovala ježdění džípem po dunách (drifty a další machrovinky), sjíždění dun na takovém boardu (jakože snowboard), svezení se na velbloudech a po západu slunce návštěvu vesničky. Tam jsme měli připravený raut, mohli jsme sledovat vystoupení tanečnic, dát si vodní dýmku ve stanech, vyfotit se s dravými ptáky, nechat si nakreslit henou něco na tělo, nebo si jen tak lehnout na koberce s polštářky a pozorovat hvězdy. Byl to taky moc krásný zážitek.
No a pak už jsme další den sedli do airbusu směr Praha, dali si tam poslední občerstvení a drink a hurá po třech týdnech do reality.
I když jsme pak těch dovolených měli ještě několik, tahle ve mně asi zanechala nejvíc zážitků, protože to byla ta „první“ a moc ráda bych se na ta místa ještě třeba vrátila… tak uvidíme, jestli se nám to ještě někdy poštěstí.
Na Srí Lanku jsme tedy přiletěli až někdy k večeru, na letišti nás čekal shuttle na naše ubytování. Bydleli jsme u pana Alanky a jeho rodiny, což byl strašně milý pán a jeho máma nejlepší kuchařka na světě. Večeře i snídaně nás opravdu příjemně překvapili. Ptal se nás na naše plány na Srí Lance, a nabídl se, že nás může odvést do dalšího města, kde jsme ubytovaní. Po cestě, že se můžeme stavit do sloního sirotčince a na projížďku na slonovi. Jeho nabídku jsme přijali a další den ráno jsme s ním vyrazili na cestu. Před dovolenou jsme zvažovali, že bychom si tam půjčili auto a projeli všechno sami, a když jsme viděli styl jízdy a provoz tam, byli jsme rádi, že jsme tak neudělali. Bylo to naprosto šílené, klakson jim sloužil jako upozornění před zatáčkou pro někoho kdy by mohl být na druhé straně v protisměru jakože „hele pozor jedu“. Silnice úzké, provoz hustý, všude jejich „tuk tuky“, lidé na skútrech a všude pobíhající sebevražední psi…
Do sloního sirotčince jsme přijeli tak akorát, abychom viděli krmení mláďat z lahve, potom jsme se přesunuli k řece, kam se každý den po krmení chodili sloni koupat. Místní z ničeho nic uzavřeli celou ulici, lidé museli stát za hrazením a najednou se okolo prohnalo stádo slonů, šinuli si to z kopce pěkně k řece, kde se koupali a váleli, prostě měli relax. My jsme si tedy taky dali relax, oběd na terase s výhledem právě na řeku se slony. Potom jsme si koupili pohlednice a kalendáře vyrobené ze sloního trusu a pokračovali jsme dál.
Jak Alanka slíbil, vzal nás na projížďku na slonovi, což byl taky super zážitek. Chlápek co s námi se slonem chodil, nás na něm vzal do řeky a ptal se Alanky, jestli chceme, aby slon nasál vodu a stříkl to na nás dozadu, Alanka nám to přeložil a já, která jsem seděla před Honzou, jsem rozhodně nesouhlasila, Honza mě však překřičel že jooo. No tak jsem to samozřejmě schystala já, celá mokrá od smradlavé vody, kde se sloni koupají, vyměšují atd… 😀 nicméně vznikla nám z toho krásná fotka, a teď na to vzpomínám se smíchem.
Pokračovali jsme dál na naše ubytování u Dambuly, tam jsme přijeli už za tmy, rozloučili se s Alankou, se kterým jsme se domluvili, že u něj zase přespíme poslední noc před odletem ze Srí Lanky. Druhý den jsme se vydali na Lví skálu Sigyria, nádhernou stolovou horu. Vyjeli jsme hodně brzo ráno, aby tam bylo co nejmíň lidí a co nejmenší horko. Udělali jsme dobře, když jsme slezli ze skály dolů, viděli jsme šílené fronty lidí. Po obědě jsme pokračovali do centra Dambuly, kde jsme šli potom do jeskynních chrámů a podívat se na obřího ležícího Buddhu.
Z Dambuly jsme další den pokračovali autobusem do města Kandy, kde jsme měli nejkrásnější ubytování na Srí Lance, dřevěný domeček v pralese, dvě postele s moskytiérami jak s nebesy, a byl tam totální klid. Pili jsme tam také ten nejlepší černý čaj k snídani. Nutno říct, že ač jsme oba s Honzou zvyklí pít hodně kávy a máme ji rádi, na Srí Lance nám vůbec nechyběla. Pili jsme totiž právě ten jejich silný černý čaj s mlékem a cukrem. Moc jsme si ho oblíbili a pijeme ho doteď i v Česku.
V Kandy jsme se ocitli zrovna v období, kdy tam probíhali slavnosti Esala Perahera, ještě ten večer nám jedna Američanka, kterou jsme potkali, sehnala na slavnost lístky a my tak měli možnost shlédnout stovky Srí Lančanů v krojích s ohnivými koulemi, pochodněmi, kruhy, jak do rytmu tančí a pochodují kolem nás. Součástí průvodů byli i sloni nazdobeni do barevných hábitů s posedy pro lidi nahoře na hřbetě. V Kandy jsme navštívili botanickou zahradu (ta byla super), pevnost a spoustu dalších míst, než jsme se vydali zase dál, tentokrát s dalším panem taxikářem jsme mířili přes čajové plantáže do města Nuwara Eliya, ukryté v horách.
Na jedné čajové plantáži jsme šli na exkurzi, jak se čaj vlastně vyrábí, kdy jsme měli moc usměvavou a příjemnou průvodkyni, koupili jsme si tam asi 2 kg černého čaje, který pak Honza vláčel v krosně po zbytek dovolené 😊. Poté jsme se tedy vydali do Nuwara Elyia, kde jsme měli zamluvené další ubytování. Náš řidič nám však po cestě řekl, že aby mohl mít nocleh zdarma, a pokračoval s námi další den dál, musíme se ubytovat u jeho známého. Naše ubytování jsme tedy zrušili a jeli s ním. Ubytování bylo celkem v pohodě, ale ta zima… už jsme byli celkem dost vysoko v horách a celý den pršelo. Spali jsme oblečení do jediných dlouhých kalhot, mikin a větrovek, které jsme sebou měli, vytáhli jsme dokonce svoje plážové ručníky, abychom se přikryli. Nějak jsme tedy noc přežili, já pak stála asi 10 minut ve sprše pod teplou vodou (díky bohu za ni!). Vstávali jsme dost brzo, měli jsme naplánováno jet na Adamovu horu, kde by měli být krásné výhledy. Bohužel jsme vyjeli na horu na parkoviště, odkud se muselo pěšky a pořád jsme byli obklopeni mraky a mlhou. Rozhodli jsme se tedy výšlap neabsolvovat s tím, že tam asi stejně nic neuvidíme a ušetříme alespoň čas a budeme pokračovat dál.
Jeli jsme tedy do Embilipitiye, kde jsme přespali jednu noc. Embilipitiya bylo poměrně nové město, kousíček od národního parku, proto se tam vyskytovalo dost zvířat, viděli jsme před hotelem celkem velkého ještěra, nesčetně krásných papoušků a maličkých lišek. Ráno jsme tedy vstávali zase hodně brzo a jeli jsme právě do národního parku, velkým džípem s korbou a sedačkami, ze kterých jsme měli krásný výhled. Bylo to parádní, viděli jsme slony, buvoly, krokodýli, nesčetně krásných ptáků… Ještě ten den nás čekal další přesun, jeli jsme autobusem do Matary a od tama tuk tukem na naše ubytování úplně na jih Srí Lanky, do Mirissy.
Tady jsme hned po příjezdu mířili na pláž. Ta nás velmi příjemně překvapila jak přes den, tak i na večer. Nádherná písečná dlouhá pláž. Přes den všude lehátka zdarma k dispozici, velikánské vlny, do kterých jsme jako malé děcka skákali. Na večer tu všechny restaurace vytáhli stolečky s lucernami a židličky přímo na pláž, nabízeli čertsvé ryby, vylovené ještě ten den… no prostě krásné a romantické. Musím zmínit, že jsme vlastně na Srí Lance skoro vůbec nepili alkohol. Měli jsme pouze jedno pivo (hned první večer u Alanky), které bylo plzeňského typu a jmenovalo se Tiger a pak jeden drink právě na pláži v Mirisse. Nějak jsme na alkohol neměli chuť a nepotřebovali ho, i když pro turisty tu byl k mání v dostatečné míře (například ženy na Srí Lance vůbec nesmí kupovat a servírovat alkohol…).
Nicméně my jsme první večer nezamířili na jídlo na pláž, ale do města, kde v zapomenutých uličkách byla jedna vyhlášená restaurace (hodnocená na Trip Advisoru). A musím říct, že nic lepšího jsem nikdy nejedla, vrátili jsme se tam pak ještě jednou, nicméně ten první večer a to první jídlo tam bylo absolutně nepřekonatelné. Měli jsme rotti (takové Srí lanské palačinky) na slané i sladké způsoby a hlavně jejich Peanut Butter milkshake – na ten do smrti nezapomenu. Absolutní pecka.
Druhý den v Mirisse jsme zase vstávali hodně brzo (už třetí den po sobě 😊), jeli jsme totiž na lodi pozorovat velryby. Hodně jsem o tom četla a slyšela – všude doporučili vzít si prášek proti mořské nemoci a jsem vděčná, že jsme to udělali. V přístavu nám také vysvětlili, že vidět velrybu je hodně o štěstí. Předešlý den se jim to podařilo, tak jsme pluli lodí na to stejné místo a doufali jsme, že ji my nebo jiná loď někde zahlédneme. Na lodi jsme strávili asi 4-5 hodin, plejtváka obrovského jsme viděli a byla to naprostá nádhera. Reálně vlastně člověk z lodi vidí jen velrybí hřbet, potom jak vyfoukne vodu a když se poštěstí tak i jak plácne ocasem do hladiny, když se potápí. Pak velryba zase zmizí cca na 8 minut pod vodu, než se potřebuje znovu nadechnout. Lidé na lodi musí mít tedy oči na šťopkách, a když je velké štěstí, velryba se vynoří někde blízko lodi a jde krásně vidět. My jsme takové štěstí měli a byla to fakt paráda 😊. Bohužel, hodně lidí na lodi si buď nevzalo na začátku cesty prášek, nebo i tak jim to neudělalo úplně dobře a bylo jim dost nevolno. Vlny byli totiž celkem obrovské. Chudáci pak na lodi zvraceli, nebo se to snažili zaspat a z velryb nic neměli… byla jsem ráda, že jsme nebyli jedněmi z nich.
Z Mirissy jsme potom mířili dál vlakem do města Gale, kde je obrovská vojenská pevnost z dob, kdy byli na ostrově Holanďané. Cesta vlakem byla taky dost velký zážitek… prostě když už si myslíte, že se do toho vlaku nenarve ani jeden další člověk, narve se jich tam tak dalších 20—30, plus se celým vlakem zvládne prorvat babička s košem na hlavě, která vám nabízí ořechy nebo jiné občerstvení. Když na to vzpomínám teď v korona časech, připadá mi to jako ze sci-fi filmu.
V Gale jsme tedy navštívili již zmiňovanou vojenskou pevnost, kde jsme se i najedli – tam jedl Honza svoje nejpálivější jídlo v životě – těstoviny s chilli, dlouho to pak nemohl rozdýchat…😊 Potom jsme mířili na pláž, kde se Honza učil surfovat, a já jsem sebou plácla na lehátko a jen relaxovala. Nezdá se to, ale celkem nám ta dovolená dávala fyzicky zabrat, nicméně za ty zážitky to definitivně stálo a relaxovat jsme měli v plánu ještě v Dubaji.
Z Gale jsme se zase přesunuli k Alankovi na poslední noc na Srí Lance, kdy jsme se moc těšili na jídlo od jeho mámy 😊. Loučili jsme se s tím, že se určitě někdy vrátíme a odlétali jsme do Dubaje.
A o tom jak jsme se měli v Dubaji zase ještě pokračování příště – a zase už zítra!
