Blog

Jak už jsem se zmiňovala v článku o půstu, letos jsem se rozhodla to pojmout trošku jinak. V rámci toho, že se chci dostat zpět do formy a zhubnout nějaká ta kila, jsem se rozhodla pro „krabičkový půst“, tedy krabičkovou „dietu“. Slovo dieta dávám do uvozovek, protože pod tímto pojmem si spousta lidí představí hladovění. Není tomu tak. 😊

Firem, co tyhle krabičkovky dělají, je celá spousta, mě ale zaujala firma FitKitchen. Celkem dlouho jsem sjížděla jejich stránky, četla si recenze a konzultovala to s Honzou, zda do toho jít či nejít… Není to totiž úplně levná záležitost. Nicméně má to hodně výhod – ta první a jasná – ušetřený čas, protože nemusíte vařit.

No a pak jsme doma řešili ten půst a mě právě napadlo to takto spojit. Přímo u téhle krabičkovky si můžete na jejich stránkách spočítat počet kalorií, které by měly být pro vás vhodné, podle vašeho věku, váhy, výšky a toho jak často sportujete, jaký máte styl života. Pak si podle toho můžete vybrat z pěti různých variant, které se liší právě počtem kalorií. Já jsem šla o level níž, než mi kalkulačka ukazovala, s tím, že chci vidět výsledky rychle a v případě, že bych měla jó hlad, doma se vždycky můžu do něčeho zakousnout. Takže jsem si daný level objednala na celý měsíc, kdy jím tři jídla denně, krabičky mi vozí třikrát týdně, vždy na dva dny, neděle je volná. Což nám skvěle pasuje na ten náš půst, kdy v neděli se také nepostí.

První týden jsem měla trochu problém s jinou velikosti jídel, než jsem zvyklá. Konkrétně snídaně a večeře, kdy u krabiček jsou na snídaně celkem velké porce a hlavně hodně syté, na večeře jsou zase většinou jídla na bázi salátů či polévek. I když jsem tohle vlastně čekala, moje tělo to dost překvapilo a na začátku mírně protestovalo. Vyřešila jsem to tak, že jsem si snídaně občas rozdělila do dvou menších svačinek. Teď skoro po třech týdnech už mi ale sníst celou snídani problém nedělá a po večeři už nemám hlad a ani chuť dát si ještě něco dalšího. Porce na oběd jsou také menší, než jsem jedla normálně, nicméně zvyknout si na ně mi problém nedělalo vůbec. Horší pro mě teda rozhodně bylo nedat si po obědě ke kávě nic sladkého.

Asi vás tedy zajímá, kolik kalorií teď jím, kolik jsem měla předtím a jestli mám někdy hlad. Nastavila jsem si krabičky na cca 1 200 kcal denně, dříve jsem jedla v průměru cca 1 700 kcal (počítala jsem si několik měsíců kalorie přes appku YAZIO, takže data beru z ní). Takže je to celkem skok a hlad občas mám. Měla jsem teda dost na začátku, než si tělo zvyklo a teď ho mám většinou v den, kdy mám větší fyzickou aktivitu – jdu běhat nebo jezdit na koni. Řeším to většinou tak, že si vezmu kousek zeleniny, nebo plátek sýru, abych vydržela do dalšího jídla (většinou večeře), není to samozřejmě nijak extrémní a určitě hlady netrpím.

Co je na krabičkách super, že přesně vím co jím – což je i slogan FitKitchen. A mají pravdu. Na každé krabičce je QR kód, který si můžu naskenovat a ihned se dozvědět informace o jídle, jako například co je to za jídlo, co obsahuje, kolik má kalorií, nebo zda je vhodné k ohřevu. Krabičky jsou navíc i nutričně vyvážené – u každého jídla vidíte kolik má tuků, sacharidů či bílkovin.

Co se týče chutnosti jídla, tak to mě příjemně překvapilo a je nad moje očekávání. Jídla jsou velmi dobrá (ale výjimky byly), a to si o sobě myslím, že jsem dost mlsný jazýček. Jídla jsou navíc velmi rozmanitá, různé druhy salátů se zálivkami (dávají zvlášť do malého kelímku, takže si můžete dát, kolik vám vyhovuje), už jsem měla i chobotnici, krevety, hovězí, vepřové, kuřecí maso, tuňáka, lososa, těstoviny, pyré, opékané brambory, různé druhy polévek, dokonce i poke bowl a jiná asijská jídla, vajíčka k snídaním na všechny různé způsoby, také různé druhy kaší na snídaně atd. S tímto jsem opravdu velmi spokojená.

Jediná nevýhoda krabiček z mého pohledu je ten plastový odpad z nich, nicméně chápu, že jinak to asi dělat nejde… Odpad samozřejmě doma třídíme, krabičky umývám a vyhazuju do plastů.

Jsem teď ve své čtyřtýdenní krabičkové jízdě zhruba za polovinou a zatím musím říct, že se díky lepšímu stravování a běhu cítím po fyzické stránce o dost líp 😊.

Od pondělí se zavřely školky, takže jsem se domluvila s kamarádkou a její dcerkou, která chodí také s Ondrou do školky, že zajdeme hned v pondělí na hřiště. Říkaly jsme si, jaký si uděláme „plán na přežití“ v lockdownu s dětma, že společně ty tři týdny budeme trávit při hezkém počasí venku na hřišti… Ha-ha, jak jsme se mýlily. Na hřiště jsme dorazili zhruba před 10 ráno, obě samozřejmě s respirátory (ty jsme nosily na hřišti vždycky, i když to nebylo povinné). Děcka si hrály, my si povídaly, pak jsme se přesunuli na jiné hřiště, když mi po chvíli kamarádka říká: „Nepřišla ti taky divná zpráva? SMSka?“. Tak mrknu na mobil a fakt – SMSka z hygieny, že byl Ondra v kontaktu s nakaženým. Přišlo nám to oběma, takže školka! Někdo ve školce měl COVID-19. Ve zprávě stálo, že máme dodržovat karanténní opatření. Koukly jsme s kámoškou na sebe, sebraly děcka z hřiště, zasmály se tomu, jak jsme si ten „lockdown“ pěkně naplánovaly a loučily se stylem, tak čau za týden 😊.

Ještě ten den jsem volala pediatrovi, poslal nám hned e-žádanku, a já googlila, jak Ondru nechat otestovat. Zda ze slin, nebo normálně výtěrem z nosu. Nakonec jsem našla jedno odběrové místo v Praze, kde se odebírá ze slin a funguje to na e-žádanku. Bylo to teda přes půl Prahy a jediné volné místo na druhý den bylo v 8:08.

Druhý den ráno po cestě na odběrové místo jsem Ondru „připravovala“ na to, co se asi bude dít. Přijeli jsme na místo s rezervou asi 10ti minut. Venku před odběrovým místem už byla celkem velká skupina čekajících lidí, na to, že za dvě minuty teprve otevírali. Dost mě to zarazilo, protože když jezdíme s Honzou na testy do Karlína, nikdy nepotkáme ani živáčka. Stoupli jsme si tedy bokem, já si k Ondrovi dřepla a ukázala jsem mu, kam půjdeme, a znovu mu vysvětlila, co ho asi čeká. Mezitím před dveře přicházeli další a další lidé, sice si drželi nějaký odstup, dva metry to ale převážně nebyly. Navíc valná většina co přišla, se začala okolostojících ptát, zda taky čekají na ten a onen odběr, na kolik jsou objednaní atd. Ztrácela jsem pomalu trpělivost. Ondra bez ochrany pusy a nosu (zkoušela jsem mu samozřejmě přetáhnout nákrčník, ale nenechal si ho), okolo plno lidí co čekají na test… Když se ve dveřích objevila paní z odběrového místa, vzala jsem Ondru a vecpala se dovnitř. Čas, na který jsme byli objednaní, už uplynul, a fakt se mi tam nechtělo stát s tolika lidmi.

Podala jsem té paní Ondrovu kartičku ZP a říkám, že jdeme na test ze slin, načež mi ona řekla, že to Ondra určitě nezvládne, že by musel plivnout. Přitakám, že to fakt ještě neumí a že by bylo fajn, kdyby to měli uvedené jako info na webovkách. Načež ona jen krčí rameny a posílá nás na normální výtěr. Psychicky se připravuju, že to bude s Ondrou boj. Sedáme si na židličku a přichází milá paní, koulí na Ondru očima přes brýle a ptá se kolik mu je. Odpovídám, že rok a půl. „Tak to uděláme jen z pusy“, povídá a mě padá kámen ze srdce. Říkám Ondrovi, ať udělá „ááá“, jako tygr, jako když si čistíme zuby a on k mému překvapení poslechne, otevře pusu, paní mu tam zakroutí tyčinkou a my odcházíme a Ondra dělá „pápá“. Neskutečně ho venku chválím.

Ještě odpoledne nám přijdou výsledky s tím, že je Ondra negativní. Nicméně i tak musí být v karanténě. Já tedy na Facebook Marketu okamžitě objednávám dětskou klouzačku a vymýšlím, co teda budeme doma dělat. Celkem jsem se toho děsila, jelikož jsem byla zvyklá mít Ondru třikrát týdně na dopoledne ve školce, abych mohla pracovat. A teď najednou máme být doma, nesmíme ani na hřiště, ani před barák na odrážedlo. A ono je to kupodivu vlastně celkem v pohodě. Ondra už si pěkně vyhraje sám, přeskládává si každý den svoje autíčka z jednoho konce bytu na druhý, pouští je ze skluzavky, stavíme věže z kostek, koukáme na pohádky… jde to 😊. No, ještě pár dní nám z té karantény zbývá, už to nějak doklepeme, ale je to pro mě celkem psychicky náročné. Dovedu si představit, že karanténu bez dítěte bych si možná i nějakým způsobem „užila“ (samozřejmě při negativním testu, tak jak to má teď Ondra). Těch seriálů a knížek co mám na „listu“ je spousta.

Včera jsme částečně odzimovali a uklidili terasu, dneska dopoledne tam zaseli nějaké bylinky. Ondra na terase řádil na odrážedle a byl neskutečně šťastnej. Nejezdil na něm skoro týden, tak mu to dost chybělo. Dokonce, když jsem před ním odrážedlo nesla na terasu, a Ondra ještě seděl v obýváku, začal hrozně brečet, kam mu ho nesu, že si na něj hned chce sednout a jet. 😊

Tak Vám přeji krásný prosluněný den!

Už rok jsem na rodičovské, ale do práce jsem se hnala už v Ondrových 5ti měsících a pracovala alespoň na homeoffice, což s malým nehýbajícím se miminkem šlo celkem dobře. Jenže loni o letních prázdninách už mi Ondra začal chodit a já si říkala, jak to budu v říjnu (kdy jsem čekala zase první pracovní nasazení po létě) dělat. A napadlo mě, že dáme Ondru do jeslí, pokud se mu tam bude líbit… Začátky byly trošku těžší, uplakané, ale brzo si zvykl a moc se mu tam líbí.

No a mě se takto naskytly dvě volné dopoledne v týdnu. A jelikož práce ještě moc nebylo, říkala jsem si, že čas využiju pro sebe a budu chodit na bazén a na jógu… prostě se nějak dostat do formy, začít sportovat. Jenže po prvním týdnu v říjnu (od kdy byl Ondra ve školce) přišlo kvůli COVID-19 uzavření sportovišť. A tehdy mě napadlo, tak co zkusit zase koně? Prošla jsem několik webových stránek jízdáren okolo Prahy, jedna mě zaujala, a tak jsem tam poslala nezávaznou registraci. Asi týden se nic nedělo, a tak jsem to vypustila z hlavy. A pak jednou v neděli mi přišla smska, zda bych nemohla ve čtvrtek v 9.00 na výcvik. Hleděla jsem na to a říkala jsem si „aha, tak je to tady“. A odepsala jsem, že moc ráda přijdu. Ve sklepě jsem hrabala a hrabala, až jsem konečně našla svoje jezdecké chapsy a rukavice, do decathlonu jsem si „klikla a vyzvedla“ přilbu a hurá ve čtvrtek na koně!

No co Vám budu povídat, ve čtvrtek ráno tréma a obavy, co když spadnu, co když na toho koně ani nevylezu?

Dojela jsem tedy kolem 8.45 na jízdárnu, nikde ani živáčka, zaparkovala jsem, vylezla jsem z auta, koukla na koně do ohrady a pořád jsem čekala, kde se zjeví trenérka nebo nějaký další člověk. Nikde nikdo. Krátce před 9 hodinou přijela trenérka a říká mi, že si mě s někým spletla, že většinou když přijede, už mají lidi koně venku z ohrady, nasedlaného a přichystaného na ježdění.

Tak jsem ji uvedla do obrazu, že jsem tam nikdy nebyla, na koni jsem neseděla dobrých 12 let, takže je to vlastně moje „druhá premiéra“. Ona byla úplně v pohodě a řekla mi „no jasný to zvládneme, tady máte vodítko, dneska máte támhletoho černýho, vysokýho“ a poslala mě do ohrady. Měla jsem teda hodně velký respekt, kůň byl fakt obrovskej, ale i s malou dušičkou v sobě jsem to zvládla, koně odchytla, vyvedla z ohrady a uvázala před stájí. Pak mi dala trenérka do ruky sedlo a uzdečku a zase mě nechala, ať vše udělám. Více méně mě tak „hodila do vody“, z čehož jsem byla tehdy celkem vykulená, teď s odstupem to samozřejmě chápu a jsem za to ráda.

No a pak se šlo jezdit! Musím říct, že po schůdkách jsem na koně nikdy nelezla, ale tenhleten kůň byl fakt tak velikej, že jsem za schůdky byla dost ráda. Vyškrábala jsem se na něj a hned jak jsem usedla, jsem pochopila, vzpomněla si, a byla na moment úplně v jiným světě. Kdo to nezažil, nepochopí. Sedět na koni a koukat z jeho hřbetu, to je prostě úplně jinej pohled na svět. A mně se po tolika letech úplně všechno vrátilo. Instinktivně jsem dělala to, co jsem myslela, že už dávno neznám a neumím. Celou hodinu jsem se jen usmívala jak blbeček, byla jsem doopravdy šťastná.

A tohle štěstí zažívám každý týden, když u koní jsem. Naplňuje mě to, dělá mi to radost, je to pro mě relax, útěk od starostí. Miluju to. Jezdím tedy už od listopadu, a za ty čtyři měsíce jsem se i po technické stránce kousek posunula, vyzkoušela jsem si jezdit na 4 různých koních, ještě jsem zatím ani jednou nespadla :D… I když s mou nejmilejší Belou k tomu nemáme občas daleko, jak se mi pokaždé plaší všeho co kolem proletí, projede, nebo projde 😊.

No a samozřejmě nebudu lhát, druhej den po prvním ježdění jsem myslela, že se ani z postele nezvednu, to trvalo cca 5 dnů. Po druhém ježdění to by bylo lepší a pak ještě lepší, ale i tak mi to dává celkem zabrat! Musím trošku máknout se svojí fyzičkou.

Takže pokud máte i vy nějakou vášeň, na kterou jste v poslední době neměli čas, nebo nějak to vyprchalo… Prostě ať je důvod jakýkoli, v podstatě vždy se k tomu lze vrátit. Najít cestu zpět. A třeba Vám to bude dělat aspoň takovou radost, jako teďka dělají moje jízdárenské pokusy mně.

Krásný den!

Když jsem koncem minulého roku po 12 letech zase sedla na koně, proletělo mi hlavou, že jsem se asi zbláznila – nutno podotknout, že tenhle kůň pode mnou byl fakt obrovskej 😊. A jak jsem k tomu teda přišla? No asi bych to měla vzít pěkně od začátku, takže v tomto článku spíš osvětlím, jak jsem ke koním přišla poprvé 😊.

Jako malá jsem jezdila na koni zhruba od 12 let. Já měla koně ráda už od malička, ale dostala jsem se k nim tak nějak více až zhruba v těch 11-12 letech.

Ve vesnici kousek od našeho města byla dostihová stáj. Jezdila jsem kolem na kole a tak nějak jsem ji „okukovala“, až jsem se jednou odvážila dovnitř. Zeptala jsem se tam holek, které se o koně staraly, zda bych mohla taky a ony přitakaly a hned mi jednoho koně přidělily – a co to vlastně byl kůň „na starost“? Jelikož to byla dostihová stáj, holky, co se o koně staraly, si málokdy „zajezdily“, ale byly na blízku těm úžasným zvířatům, mohly je každý den čistit – v koňáckém hantecu „pucovat“, nosit jim laskominy atd. 😊.

Můj první takový kůň „na starost“ byla chovná kobylka jménem Gay Ireland a doteď si pamatuju, že se narodila 11.5.1991, takže byla stejně stará jako já! 😊. No koní na starost jsem za ta léta, co jsem tam strávila, dostala ještě více a ano, pamatuju si jména a narození všech – byl to pro mě tenkrát jako pro malou holku úžasný svět a milovala jsem trávit čas ve stáji, vůni sena a slámy a všechno okolo. Moc ráda na ty roky vzpomínám, těch zážitků a dobrodružství co jsme tam prožili…

S přibývajícím časem jsem dostala možnost i na koních jezdit, ale nikdo nás to moc neučil, spíš jsme byli samouci. Jenže tato stáj se dostávala do finančních potíží a začala koně rozprodávat, což bylo pro nás, jako malé holky, tenkrát velice smutné.

Díky těmto prodejům jsem se ale dostala do jiné stáje, vzdálené asi 20 kilometrů, kam se pár „našich“ koní prodalo. Tam jsem začala jezdit už více, na lepších sedlech, poprvé také na jízdárně s pískem! Ne jen v ohradě s udusanou hlínou! Zde jsem zlepšovala své jezdecké „umění“ a učila se první skoky přes překážky a nějakou tu „techniku“.

Když jsem začala chodit na střední školu, kam jsem dojížděla, bylo času na koně míň a míň. Našla jsem si sice ještě jinou stáj, blíž ke škole, kde jsem si platila jezdecké tréninky, jenže už to nebylo „ono“. Neměla jsem ke koni, na němž jsem jezdila, vlastně žádný vztah. Šlo jen o ježdění, a to mě po letech strávených v dobrém kolektivu a u koní, jež jsem milovala, tak nějak nenaplňovalo. Když jsem nastoupila na vysokou školu, kde jsem bydlela na kolejích, přestala jsem jezdit úplně.

No a vrátila jsem se k ježdění až teď po 12 letech! A o tom proč a jak, bude můj další článek 😊.