Blog

Jelikož jsem vyrostla v křesťanské rodině, tak půst a postní dobu znám. Jen pro informaci – 40ti denní půst začíná na Popeleční středu a končí Velikonocemi. Tato doba má vlastně 46 dnů, ale protože v neděli se půst nedrží a do Velikonoc je to 6 týdnů, je to opravdu 40 dnů bez masa. No a zítra máme právě tu Popeleční středu – tedy začátek půstu!

Poměrně nedávno jsem zaregistrovala, že se tenhle klasicky křesťanský zvyk objevuje v jiných podobách. Poprvé jsem to vzala na vědomí, když mi kamarádka a tehdy ještě kolegyně Verča v práci oznámila, že jí začíná půst a že nebude jíst pečivo a cukr. No a mě to naprosto nadchlo a tak jsem do toho šla s ní a naordinovala jsem to samé i mému Honzovi.

A od té doby, což jsou asi 4 roky nazpátek, máme každý rok půst, kdy se vzdáváme něčeho, co máme rádi. Já se už takhle vzdala brambůrků a podobných laskomin, alkoholu, pečiva, cukru, čokolády… už se ani nepamatuju čeho ještě dál… Také bych ještě měla poznamenat, že jsme to vždycky drželi celých 46 dní, protože jsme si až loni, někdy těsně před Velikonocemi uvědomili, že v neděli to držet nemusíme. Honza dokonce loni zvládl celých 46 dnů bez kávy! Za což má můj obdiv a možná to taky nějaký budoucí rok zkusím.

Já jsem to letos vzala trošku jinak, a jelikož se chci po porodu dostat zpět do formy, budu jíst 46 dní pouze předem daná jídla a nebudu pít alkohol kromě nějakých sociálních eventů (na tohle mě přivedla Verča, která to má letos taky tak). Tímto děkuju a zdravím Veru! 😊

Tak co, navnadila jsem Vás k tomu, abyste do toho šli s námi? Co si odepřete letos vy? A věřte, že když to dáte, máte pak ze sebe super pocit!

Dneska jsme jeli od rodičů, kteří bydlí na Olomoucku. Když jsme byli kousek před Litomyšlí, uviděli  jsme za námi octávku se zapnutými majáky. Honza, který řídil, je tedy pustil před nás a v ten moment se na displeji, který mělo auto za zadním oknem, objevilo: „Jeďte za mnou, policie“. Tak jsme si řekli, to je průser! Na jedné odbočce jsme teda museli zastavit, což probudilo Ondru, který spal vzadu v sedačce. Nicméně pánové policisté byli vcelku příjemní, dali Honzovi dýchnout, zkontrolovali doklady a pak mu se šibalským úsměvem, (který jsem si domyslela jen z tónu hlasu, protože měli samozřejmě roušky) řekli, že jel vlastně rychleji, než měl a že teda dostane pokutu. Naštěstí nebyla moc vysoká a vlastně to nejhorší co se stalo bylo, že nám tímhle probudili Ondru :D.

Nicméně tohle ve mně vyvolalo vzpomínku na to, kdy mě jako tenkrát poměrně čerstvou řidičku zastavili policisté poprvé a jaký to byl trapas. Vjížděla jsem tenkrát do Šternberka, mého rodného města, a měla jsem půjčené auto od kamaráda. Byla tma a najednou jsem uviděla policistu u krajnice, jak mi ukazoval, abych zastavila. Zajela jsem tedy k nim, zastavila, stáhla okénko. Policista mi zkontroloval doklady a zeptal se mě, zda jsem něco pila. Odpověděla jsem, že ne, načež vytáhli přístroj a chtěli mi dát dýchnout. Předtím mi jeden z policistů řekl, abych se předtím hodně nadechla. Vzala jsem si od nich tedy ten přístroj, dala si trubičku do pusy a zhluboka se nadechovala…. No asi chápete… prostě jsem v tom stresu měla v hlavě úplně prázdno a fakt místo toho, abych do přístroje dýchla, jsem se prostě zhluboka nadechovala :). Policisté mi to teda znovu vysvětlili, a podle mě čekali, že budu mít nejmíň tak 2 promile, nebo jsem úplně blbá…. Nenadýchala jsem samozřejmě nic, ale trapná situace nebrala konce! Policisté se s úšklebkem loučili, já chtěla odjet, když jsem si uvědomila, že v tom stresu, že mě staví, jsem vytáhla klíče ze zapalování a teď nevím, kde jsou. V autě tma, mobily s lucernou tenkrát nebyly… No musela jsem zavolat na odcházející policisty, zda by mi neposvítili baterkou v mém autě, že tu mám někde klíč a že bez něj nenastartuji. Opravdu nevím, co si o mě tenkrát museli myslet, ale klíč jsem našla a se slovy policisty: „prosím Vás slečno už jeďte“ jsem celá rudá startovala a ujížděla pryč.

První věc, o které bych měla napsat, je, co mě k tomu vlastně vedlo. Jak mě to napadlo a proč jsem se do toho tak najednou pustila.

No, odpověď není jednoduchá: už jako dítě jsem byla poměrně kreativní tvor, milovala jsem knížky, hodně jsem četla a pak i zkoušela psát své vlastní výtvory – příběhy. Nejdříve ručně do starých sešitů, či tehdy „notebooků“, takové ty sešity s pevnou vazbou, jestli si na ně vzpomínáte 😊. Poté i na našem prvním počítači, nejdříve do NotePadu a poté samozřejmě do Wordu 😊. Některé příběhy mám ještě uložené na Dropboxu… Také jsem vyráběla časopisy a „prodávala“ je za 2 koruny tátovi. Měl tam vždycky nějaký článek, osmisměrku, křížovku, nějakou spojovačku a samozřejmě omalovánku.

Jak je zřejmé, ve škole jsem milovala češtinu a hlavně sloh, ze kterého jsem vždycky měla skvělé hodnocení. No jenže pak jsem se dostala do puberty, kde se moje kreativita trochu „ztratila“, dost jsem četla, ale už jsem nic moc nevytvářela, kromě několika básniček k narozeninám pro mého přítele, nynějšího manžela Honzu 😊. Pak se možná dá taky zmínit nějaká kreativita v rámci seminárek do školy, bakalářské a diplomové práce – to byly slušné bichle a vlastně moje první „knihy“ ve tvrdých deskách! 😀

Potom jsem nastoupila do práce a na nějaké psaní už vůbec nebyl čas, ten mi zůstal alespoň na knížky, kterých jsem četla stále hodně.

No a teď, když už jsem rok a půl „doma“ se synem, i přesto, že částečně pracuji z homeoffice mě to tak trochu dohnalo, a ráda bych se zase nějak kreativně „vybila“. A jak mi nedávno řekla moje dobrá kamarádka Verča: „Hele, všichni lidé nejsou stejní, někdo potřebuje v životě víc barev.“ Tak si myslím, že tohle psaní a moje znovu objevené ježdění na koni jsou ty moje další barvy, které jsem potřebovala ve svém životě k nějaké duševní spokojenosti, a podle mě skvěle pasují už k těm zajetým: „máma“, „manželka“, „robot v domácnosti“😊 …atd.