Rubrika: Cestování

Moje první holčičí dovolená u moře! Byly to dokonalé 4 dny a doufám, že se nám z toho stane tradice!

Začalo to vlastně úplně nevinně, při jedné z našich Primitivo sessions s Veru jsme si říkali, že bychom mohly nějaký víkend odjet pod stan. Jen po Česku, na jednu noc. S přibývajícími skleničkami vína se z toho nakonec vyklubal víkend v Paříži nebo v Římě, a že bychom ještě mohly přibrat Kiku!

No a tak jsme to takto nechaly otevřené, když tu najednou se objevily strašně levné letenky do Bari! Řešily jsme tedy s holkami, zda by to bylo něco pro nás, no a když jsme zjistily, že Bari je hlavní město Apúlie, a že právě naše milované Primitivo odtud pochází, bylo jasno! Prostě osud! Tam musíme jet!

Po delších klikačkách skrz letenky a váhání, zda zvládneme odlet v pátek třináctého a ještě v šest ráno z Prahy jsme letenky koupily, našly i úžasné ubytování a začaly se těšit jak malé holky! Řekly jsme si, že nebudeme přikupovat příruční zavazadla a pojedeme jen s batůžky.

Již den před odletem u nás přespávala Kika, abychom mohly další den ve 3 ráno vstávat a ve 4 odjíždět taxíkem na letiště, kde jsme se setkaly s Veru. Daly jsme si naši první společnou kávičku a těšily se na odlet. V odletové hale jsme totiž přišly na to, že jsme všechny tři stejní blázni a milujeme, jak letadlo vystřelí po ranveji, prostě celkově ten adrenalin při vzletu!

Let byl krátký, asi hodinku a půl, holky se trošku prospaly a já z okýnka sledovala, kudy letíme. Na letišti v Bari jsme hned hledaly bankomat, jelikož nás zde měl čekat Luigi s autem, které potřeboval zaplatit v hotovosti. Bohužel nám bankomat peníze prostě nechtěl dát, zkoušely jsme to všechny tři, stále nic! Hledaly jsme jiný, ale byl tam pouze další od stejné banky, a peníze se nám ani tam nepodařilo vybrat. Nakonec nás napadlo zkusit vybrat nižší částku a ono jo! Šly jsme tedy ven s tím, že Luigi už tam určitě musí čekat, nicméně nikdo s naším jménem tam nebyl a tak jsem se mu rozhodla zavolat. Díky bohu za Kiku, která chrlí italsky, jako kdyby se tam narodila, protože Luigi neuměl ani slovo anglicky. Jak jsme později zjistili, v jejich firmě tu angličtinu neovládal nikdo. Jeho šéfka, Alessia, jež nám byla doporučená Claudií, u níž v apartmánu jsme bydlely, používala při naší domluvě přes whats app překladač… (a já se divila, co mi občas píše za výmysly! :-D).

Nakonec jsme na auto čekaly asi hodinu. Když konečně Luigi přijel, dál nám podepsat přebírací protokol, nechal nás nafotit si oděrky na autě, nepřepočítal si hotovost, kterou jsme mu daly (pak nám volal, páč jsme se sekly o 20 euro a dali mu míň) a my jsme konečně nasedly a vyrazily!

Jelikož jsme se měly v Bari ubytovat až kolem druhé odpolední, a bylo sotva deset ráno, vyrazily jsme do městečka Matera, jež bylo asi hodinu jízdy od Bari. Cestou nás předjeli snad všechny auta na světě, jelikož italové absolutně nedodržují devadesátku, kterou mají na jejich „super strádě“ a uháněli tam někdy až dvakrát tolik.

Matera bylo nádherné starobylé městečko, které kdyby měla okolo moře, řekla bych si, že se zde natáčely Hry o trůny, tak mi připomínalo Queen´s Landing. Co nás s holkama dost překvapilo, že v jedenáct dopoledne zde byla otevřená pouze jediná kavárna, kde se navíc nevařilo. Měly jsme už šílený hlad! Vystačily jsme si tedy s kávou, mini croissanty a džusem a vydaly se na průzkum krásného městečka. Když jsme se vracely k autu, pochopily jsme, že tady se restaurace otevírají až kolem dvanácté hodiny! Najednou byly zahrádky restaurací nachystané, stoly prostřené a načančané! Jenže bohužel my musely vyrazit zpět do Bari, jelikož jsme potřebovaly stihnout domluvený check in u Claudie.

Auto jsme nechaly zaparkované u přístavu (kvůli ceně parkování) a do centra Bari jsme se vydaly pěšky, naštěstí jsme vyšetřily půlhodinku času a daly si v jedné z bister po cestě rychlé jídlo a prosecco (ano dovolená konečně naplno začíná 😊).

Ve dvě jsme tedy došly k našemu ubytování, kde už na nás čekala Claudie (úžasná to žena!), ukázala nám naše nádherné ubytování – mezonetový apartmán s nejkouzelnějším výhledem z balkónku ever! Vybalily jsme se, osvěžily a začaly plánovat obhlídku centra Bari.

Vydaly jsme se do centra poměrně brzo odpoledne s tím, že to musíme celé projít – jelikož je centrum ale dost maličké a takřka na každém rohu je kostel nebo bazilika, měly jsme to celkem rychle za sebou a tak jsme se uchýlily znova k proseccu do jedné z restaurací. Zde jsme vyčkávaly na sedmou hodinu večerní, kdy jsme měly v plánu jít číhat před vyhlášenou Barijskou restauraci La Uascezze. Dočetly jsme se totiž, že je dobré přijít ještě před otvíračkou, abychom si zabraly stůl. Na tuhle restauraci se pak prý stojí fronty po celé ulici.

Když jsme tam přišly, Kika nám stůl domluvila s tím, že nám chlapík řekl, ať se vrátíme až před osmou. Využily jsme toho tedy a zašly si ještě nakoupit do supermarketu nějaké dobroty k snídani. Před osmou jsme se tedy vrátily k restauraci. Dostaly jsme ten nejkrásnější stoleček venku, v krásném podloubíčku a tešily se na výborné jídlo. Za chvilku už jsme se cpaly jejich výbornými sýry, salámky, šunkami, focacciou, chlebíkem a dalšími mňamkami. K tomu jsme si objednaly jak jinak než jejich primitivo, které jsme k našemu překvapení pily z větších panákovek. Jako dezert jsme pak dostaly vynikající citronový sorbet servírovaný ve zmrzlé půlce vydlabaného citronu! Neuvěřitelné!

Když jsme kolem jedenácté večer odcházely, opravdu tam stála fronta asi dvaceti lidí, čekajících na stůl. Prošly jsme se nádhernými uličkami zpátky na byt, kde jsme si ještě vlezly na balkónek, pouštěly si písničky a měly se krásně. Kika se nám svěřila, že není dobrá kuchařka a mezi ní a sporákem je bariéra.

Další den nám Verunka udělala výborná vajíčka s gorgonzolou. Načež se Kika pokusila vystoupit ze své komfortní zóny a rozhodla se nám udělat kávu v mocca konvičce. Je to hrdinka! Místo kafe se jí podařilo udělat z mocca konvičky časovanou bombu! Nicméně na druhý pokus to vyšlo a my jsme se po snídani vydaly autem na výlet do Polignano a mare – krásného přímořského městečka. V centru jsme si daly oběd a pak výbornou zmrzlinu – která se ale v mžiku roztékala. Stály jsme tedy na vyhlídce nad slavnou pláží Lama Monachille, byly celé od zmrzliny a neskutečně se tomu chlámaly. Kolem nás plynuly davy lidí, kteří chtěli úchvatný výhled vidět taky a jen po nás koukali, zda jsme normální. 😊

Z Polignana jsme se ještě zastavily na pláži, abychom vlastně konečně šly do moře a pak jsme již zase směřovaly do Bari. Už jsme zaparkovaly přímo v centru, další den (v neděli) se totiž neplatilo parkovné a šly se nachystat, abychom zase vyrazily někam do centra na dobrou večeři.

Vyhlídly jsme si jednu restauraci na internetu, ale přišly jsme kousek po otvíračce a už se stála fronta. Zamluvily jsme si tedy stůl na další večer a šly se kouknout někam, kde se posadíme bez rezervace a bez fronty. V jedné postranní uličce jsme takový podnik našly, daly si zase neskutečně dobré jídlo a jak jinak než primitivo! Vtipné je, že oni tam v lístku mají jen „red wine“ nebo italsky „vino rosso“, což automaticky znamená primitivo! Kraj nám zaslíbený prostě 😊. Večer nám plynul nějak rychle a úplně jsme asi nechápaly posunky obsluhy, že už bychom měly vypadnout, že chtějí zavírat. Říkaly jsme si, náš zákazník náš pán, přece nás nevyhodí! Nicméně když začali uklízet i stoly okolo nás na zahrádce a ten náš tam zůstal jediný, pochopily jsme, koply do sebe zbytek vína a vydaly se na blízké náměstí.

Tam nás oslovili tři kluci – italové, zda bychom je nevyfotili s kostelem, což nám pak došlo, byla jen záminka, aby se s námi mohli začít bavit. Představili se nám, jména jsme ale v tu ránu co je řekli, zapomněly, a tak se z nich stali „modrej, bílej a černej“ 😊 (podle triček). Kluci nás pozvali na drink a bavili se s náma tak o různých tématech až nám to přišlo k smíchu – investování do kryptoměn, okupace Česka Německem a Ruskem, válka, názor na Ásii vs. EU, názor na pizzu s tuňákem a mandarinkami atd. Po nějaké době jsme se rozhodly, že už se nám s nimi polemizovat o problémech světa nechce a odebraly se na apartmán.

Další den jsme šly zase nakoupit, udělaly jsme si výborný oběd na apartmánu a odpoledne se rozhodly pojezdit nějaké pláže okolo Bari. Chtěly jsme zjistit, jaká se bude nejvíce hodit pro naše zázemí na další den. Kdy budeme muset z ubytování odejít do deseti hodin a také ráno vrátit auto Alessii.

Nakonec se nám zalíbilo na Canalone beach, pěkné udržované písčité pláži, kde jsme za tři lehátka a slunečník na celý den dály 8 euro (k dispozici byla i venkovní sprcha a převlékací kabinka). Zkoušely jsme se ptát kvůli dalšímu dni i na jedné soukromé pláži, kde za to stejné chtěli 56 eur!!!

Večer jsme tedy šly do restaurace, kde jsme si den předtím domluvily rezervaci, nicméně jsme přišly 5 minut po otevíračce a nikdo nám stůl nedržel. Bylo něco po sedmé a tak mě napadlo, že bychom mohly zase zajít do naší oblíbené La Uascezze, jestli by i dnes pro nás nebyl stoleček. Kika šla zase za naším starým znamým týpkem, ten si nás pamatoval a byl tak strašně hodný, že nám dal i stejný stůl jako minule! Ten nejlepší v celém podniku! Zaujaly jsme tedy každá svá místa, objednaly si zase dohromady plný stůl dobrot, láhev primitiva a jen si posteskly, že citrónový sorbet už dnes nemají! Ale stejně jsme měli ještě v plánu jít do vyhlášené cukrárny Martinucci. Zde jsme čekaly asi 40 minut než přijdeme na řadu, ale ta zmrzlina za to rozhodně stála!

Další den ráno jsme naposledy posnídaly na balkóně, sbalily se a vyrazily k zaparkovanému autu. Tam už na nás čekala Alessia – úžasná slečna, která nás nakonec odvezla na naši vyhlídnutou pláž a dokonce se nám nabídla, že nás večer zase vyzvedne a odveze nás na letiště!

Celý den jsme tedy strávily na Canalone beach, kde jsme se skamarádily s pánem v okýnku u občerstvení, který už den předtím dělal oči na Kiku. Jmenoval se Alberto a byl neskutečně milý, dokonce nám zařídil slunečník, ty byly už totiž jinak rozpůjčované. Bohužel foukal dost silný vítr a slunečník se nám rozbil. To jsem těžce nesla především já s mojí solární alergií, takže jsem se celá osypala. Šly jsme se tedy najíst do restaurace vedle pláže, kde na mě zase vítr odfoukl krabici s naší pizzou 😊. Hodinku jsme se tam schovávaly před sluníčkem, přičemž nám naše batohy hlídal neskutečně hodný starší italský pár co ležel na pláži vedle nás.

K večeru nás tedy vyzvedla Alessia, a dovezla nás na letiště. Při jízdě nám udělala menší párty a donutila nás slíbit, že se určitě ještě někdy uvidíme! Další neskutečně milý člověk! Italové jsou prostě nejlepší!

Na letišti jsme se pošklebovaly a smály čechům, kteří již hodinu a půl stáli frontu u gatu. Nepochopily jsme proč, když všichni mají přece přiřazenou sedačku dopředu…

V letadle jsme se začaly nudit a tak jsme si objednaly červené víno. A rychle jsme pochopily, že i když letíme z Bari, už zde neplatí, že červené víno = primitovo. Přinesli nám ČESKOU frankovku! 😊. Nicméně když není zbytí chutná i ta! V okamžik kdy nám víno donesli, se začalo blýskat – prolétali jsme bouřkou! No, milovnice létaní jako my jsme z toho měly celkem radost a Kika beze srandy na celé letadlo pronesla: „Bouřka? Super, to jsem vždycky chtěla zažít!“ 😊.

Doletěly jsme v pořádku do Prahy někdy před desátou večer, Kika u nás zase přespala a náš super „víkend“ jsme zakončily ve Spojce Karlín, kde jsme si daly výborný brunch.

Už teď se nám po Bari a všech skvělých lidech moc stýská! Tak snad se s nimi ještě někdy shledáme!

A kdo by se chtěl kouknout na video z cesty, můžete kouknout na můj IG profil nebo na link níže.

https://vimeo.com/591501973

Do Amedu nás Bagus dovezl navečer, ubytování jsme hledali a rezervovali po cestě. Musím říct, že to bylo zatím jedno z nejmodernějších ubytování, které jsme měli na Bali. Pokoj měl kamenné podlahy, veškerý moderní funkční nábytek, velkou terasu s lehátky, dokonce koupelnu a záchod se střechou! Když se sešlo z terasy a prošlo krátkou zahrádkou, byla přes ulici restaurace, jež patřila také k ubytování. Restaurace byla umístěna hned na pláži, kde byl černý vulkanický písek. Zbarvení písku na plážích v této oblasti je zde kvůli výbuchům nedaleké sopky Agung.

Výborně jsme se v restauraci najedli – zde jsme podle mě poprvé ochutnali Nasi Goreng, které miluju doteď a taky jsem ho pak zkoušela dělat i doma a povedlo se! Další den ráno jsme šli na pláž a šnorchlovali. Černý písek byl jen pár metrů od břehu, dál už byl pod vodou krásně světlý a my se mohli kochat korály a rybkami. Takto jsme strávili skoro celý den a k večeru jsme šli zkusit lekci jógy do studia, které sousedilo s naší restaurací.

Byla to lekce protahovací jógy, studio bylo hned na pláži u moře, takže úžasná atmosféra. Já v té době jógu cvičila celkem často, takže mi to moc problém nedělalo, Honzu pak ale bolelo celé tělo. Nicméně super zážitek, cítila jsem se po lekci krásně vyrelaxovaná, odpočatá a s čistou hlavou. V tomto rozpoložení jsme si dali večeři a plánovali jsme další den. Chtěli jsme si půjčit skútr a zajet si do nedalekého města Tulamben, kde je kousek od pobřeží potopený vrak lodi, nad kterým se může šnorchlovat.

Druhý den jsme si tedy půjčili skútr, snažili jsme si zapamatovat cestu k místu, ze kterého je dobrý přístup do moře a odkud bychom mohli vrak nějak najít. Nechtěli jsme si ssebou brát totiž mobil, jen věci na šnorchlování, s tím, že zaparkujeme skútr opravdu přímo u moře, a oba dva se vydáme šnorchlovat. Americká loď Liberty tu ztroskotala v roce 1942 poté, co ji zasáhlo torpédo. Místní obyvatelé loď dovlekli na břeh kvůli jejímu cennému nákladu. Na pláži tedy zůstala až do roku 1963, kdy ji výbuch sopky Agung rozpůlil a vymrštil zpět do moře, a zde, asi 45 metrů od břehu již zůstala ležet pod hladinou a slouží hlavně jako atrakce pro turisty, kteří se k ní potápí.

Vydali jsme se tedy do Tulambenu, vytyčené místo k parkování jsme našli nakonec celkem snadno, to se ale nedalo říct o vraku lodě. Podle toho co jsme navnímali z mobilů ještě na ubytování, by měl být vrak zhruba přímo před námi, asi 50 metrů od břehu. Takže jsme se ponořili a hledali.. :D. Plavali jsme dobrou půlhodinu křížem krážem a vrak lodi nikde, nakonec jsme se vrátili na břeh, jelikož jsme z plavání ve velkých vlnách byli celkem unavení, navíc to nebylo příjemné plavat a nic pod sebou vlastně nevidět.

Po chvilce se kousek od nás vynořili potápěči a tak jsme se jich ptali, zda vědí, kde vrak je a oni nás nasměrovali trošku víc napravo, než jsme původně plavali. Ukázali nám několik záchytných bodů s tím, že potápěči plavou podle značek na dně. Tyto značky my sice neuvidíme, měli bychom ale z hladiny vidět případné potápěče, pokud se nám poštěstí, kteří tam budou mířit. Vydali jsme se tedy znovu do vody a opravdu za chvíli jsme narazili na potápěče vypouštějící bublinky a plavali jsme tedy nad nimi stejným směrem.

Koukala jsem dolů, hned před sebe a zase dolů a čekala, kdy uvidím loď a musím říct, že jsem měla celkem nepříjemný pocit. Vždycky jsem šnorchlovala poměrně blízko u břehu a nad korály, které se vypínají vysoko nad mořské dno. Zde už jsme byli ale daleko od břehu a dno bylo hluboko, korálů málo a voda byla temně modrá. Plavali jsme tedy za bublinkami od potápěčů dál, když jsem to najednou spatřila – kus lodě! Na chvíli jsem ztuhla a musela se vynořit. Rozdýchala jsem se, koukla ke břehu, jak jsme asi daleko a pak jsem se odvážila zase zpátky ponořit. Byl to neskutečně krásný, ale taky děsivý pocit, se na loď dívat. Vidět jak jsou její trosky obalené korály, obrovskou věc, která tam leží hluboko pod vámi desítky let… Obeplavali jsme všechny části lodi, pozorovali rybky a potápěče jak se jimi proplétají. Zkoušeli jsme také zadržet dech a plavat dolů, níž k lodi, lépe si ji prohlédnout. Asi po půl hodině už to pro nás zase bylo celkem únavné a tak jsme se na loď naposledy podívali a mířili zpět ke břehu a našemu skútru.

Plni toho tajemného pocitu nad ztroskotanou lodí jsme se vydali zpět do Amedu. Vydali jsme se ještě tentýž den na večeři do restaurace na nedalekém kopci. Chtěli jsme využít skútr, který jsme měli půjčený až do dalšího rána. Z restaurace byl krásný výhled na moře a také na sopku Agung.

Další den ráno jsme vrátili skútr, sehnali taxíka a vydali se zpět na jih, ještě níže než je Denpasar do městečka jménem Jimbaran. Zde jsme poslední 4 noci měli strávit v luxusním hotelu s našimi přáteli ze Šternberka, jimž dovolená na Bali zrovna začínala.

S Markét a Peťou jsme se střetli hned na recepci, přijeli jsme chvilinku po sobě. Markét mávala z okna přijíždějícího taxíku a já byla najednou po dlouhé jízdě taxíkem zase plná energie a strašně ráda jsem tu její rozesmátou tvář viděla. Těšili jsme se na tohle shledání jak malé holky. To, že letíme na Bali, jsme si naplánovali každý pár zvlášť a až záhy jsme zjistili, že se nám 4 dny našich dovolených na Bali překrývají a že toho musíme rozhodně využít!

Zamluvili jsme si tedy propojené pokoje, kam jsme jen hodili kufry, jaképak vybalování! Navlékli plavky a chvátali dolů do bazénu. Bazén disponoval vodním barem, což jsme samozřejmě hned s Markét využily a jelikož ještě byly zrovna happy hours na drinky, z bazénu jsme taky dalších několik happy hours ani jedna nevylezly :D.

Ačkoliv jsme tedy první den v Jimbaranu nenaplnili náš plán vydat se na výlet, rozhodně jsme si odpoledne užili a večer jsme se všichni vydali na večeři, na nádhernou několik kilometrů dlouhou písčitou pláž. Restaurace tu měly stolečky hned přímo na pláži, na každém stole svíčku jako jediný zdroj světla. Naprosto kouzelná atmosféra, což mi připomnělo Srí Lanku a pláž v Mirisse. Dali jsme si tedy vynikající večeři, při které nám za pár drobných přišli zahrát hudebníci písničku na přání – dokonce si pamatuju kterou – byla to italská „Volare Cantere“.

Další den kluci půjčili skútry a my se na nich vydali prozkoumávat krásy okolí. Vydali jsme se do kulturního parku Garuda Wisnu Kencana, kde bylo několik chrámů, obrovské sochy různých zvířat nebo bohů. Také jsme shlédli balijské taneční vystoupení, kde si dokonce Markét pozvali na parket, z čehož jsme měli všichni super zážitek.

Poté jsme pokračovali k velmi známému mořskému chrámu Pura Luhur Uluwatu. Chrám leží na jižním cípu Bali na obrovských útesech a je celkem rozlehlý. Byl krásně udržovaný, samozřejmě plný turistů a s nádhernými vyhlídkami na moře a na útesy okolo. Bylo tam také plno opic, které začínaly být celkem divoké a agresivní, asi jak se blížil večer a již se trošku stmívalo. Jedna opice vyjela dokonce pak i na Honzu, když ji točil na mobil, jak krade na parkovišti z nějakého skútru nabíječku. Naštěstí mu nic neudělala a odpelášila i s nabíječkou pryč. Po příjezdu jsme zase skočili do hotelového bazénu, kde nám Bahu (náš barman z minulého dne) zase udělal happy hours (i když reálně nebyly). Na večeři jsme se vydali na skútru do jedné z vyhlášených restaurací z Trip Advisoru, kde jsme si dali mořské plody, humra a výborné drinky. Večeře byla celkem drahá, ale stála za to.

Další den jsme zase jeli na výlet na skútrech a to na vyhlášené pláže. Jedna se jmenovala Padang Padang, byla to pěkná písčitá pláž, ale plná turistů, přístup k ní byl poměrně jednoduchý – po schodech ve skalách a útesech. Jako druhou jsme navštívili pláž Bingin, k níž byl o dost horší přístup. Také proto tu bylo o dost míň lidí, spíše surfaři kvůli vlnám a nám se zde také více líbilo. S Markét jsme se tam fotili v různých „sexy“ pozicích a měli jsme z toho strašnou srandu. Po cestě zpět nás zastavili policisté, a jelikož Peťa neměl mezinárodní řidičák, byl z toho trošku problém. Nicméně vysoká pokuta to spravila a my trošku naštvaní pokračovali na hotel. Večer nás na hotelu čekaly balijské masáže, zase náš „soukromý“ barman, pro nás s Honzou poslední večeře na Bali a ještě jsme museli stihnout předražený drink na střešní terase hotelu.

No a další den už to byla jen snídaně, zase bazén a drinky, oběd, loučení s Markét, Peťou a taky s ostrovem Bali. Odjížděli jsme na letiště a čekal nás 30ti hodinový let do Prahy, přebalení věcí z kufru do kufru a 3 hodinová cesta autem do Šternberka, abychom další den byli ready na svatbu mého bráchy!

Všecko jsme zvládli, na Bali rádi vzpomínáme, nechali jsme tam stejně jako na Srí Lance a jiných krásných místech kus svých srdcí, a jak to tak bývá, doufáme, že se tam ještě někdy podíváme!

Jak jsem již naznačila na konci minulého článku, z Gili ostrovů jsme se vydali zpátky na Bali do města Ubud. Ten je v současnosti centrum kultury celého Bali. Město je obehnáno kopci, na kterých jsou terasy rýžových polí, nedaleko jsou také vysoké sopky a všude okolo pralesy. V Ubudu je spousta chrámů, galerií, muzeí, trhů, kavárniček a restaurací a také velmi známý Opičí prales (Monkey Forest road).

Původně jsme měli rezervované ubytování jen na jednu noc, město a jeho okolí nás ale učarovalo a tak jsme se rozhodli strávit noci dvě. Navíc jsme měli ubytování u moc milých místních – pana Baguse a jeho rodiny, přímo v centru Ubudu. Hned jak jsme přijeli do Ubudu, vyrazili jsme do známého chrámu Pura Sarasvati a potom do již zmiňovaného opičího pralesa. Já měla k opicím celkem respekt, Honza si ale koupil banány, a nechával opice, aby na něj vylezly a krmil je. Prošli jsme tento krásný prales asi za dvě hodiny a potom jsme se vydali na místní trh, kde nás každý zkoušel nalákat na své zboží.

Jelikož jsme několikrát za cestu zpět k našemu ubytování viděli nabídky na výstup na nedalekou sopku Batur, začali jsme se o to zajímat. Nakonec jsme se rozhodli, že se na ni vypravíme tak, abychom nahoru vystoupali na východ slunce. Před spaním jsme si ještě chtěli dát někde večeři a vešli jen tak do jednoho podniku, který byl při cestě, aniž jsme se dívali na jeho hodnocení. To se nám trošku vymstilo – Honza si objednal rybu, když však pozřel první sousto, byl si skoro jistý, že je zkažená. Vypravil se tedy na záchod, aby ze sebe sousto dostal. Pamatuje si totiž moc dobře, jaké to je mít salmonelu (dostal ji ze zkažené makrely, když byl ještě malý).

Z restaurace jsme tedy trošku rozčileně odešli, nic nám samozřejmě za jídlo neúčtovali. Honza byl celý bledý a nechtěl na jídlo už ani nikam jinam. Šli jsme tedy celkem brzo spát, kvůli plánovanému výšlapu na sopku jsme měli budíček na půl 2 ráno. Ve 2 hodiny ráno nás nabíral řidič, který nás odvezl k sopce Batur. Mířili jsme do tzv. základního tábora, k úpatí sopky, kde jsme dostali skromnou snídani (vajíčka, pečivo a čaj). Potom byl naší skupince přidělen průvodce (je to pravidlo, turisté tu sami na sopku jít nesmí) a v úplné tmě jsme se každý s baterkou v ruce vydali vstříc sopce.

Výšlap to byl celkem náročný, zvlášť pro oslabeného Honzu, kterému po večerní eskapádě s rybou nebylo úplně dobře. Neviděli jsme vlastně vůbec nic, než půl metru v kuželu světla své vlastní baterky. Šlo nás nahoru hodně skupin, některé předběhly nás, jiné jsme zase předbíhali my. Myslím, že nám to trvalo zhruba 2 hodiny, než jsme došli nahoru, sopka má vrchol ve výšce 1 717 m.n.m..

Když jsme dorazili ke kráteru, začalo už trošku svítat. Průvodce nás překvapil tím, že jsme nahoře dostali druhou snídani, jež se skládala ze sendviče a vajíčka, které nám uvařil na páře, jež vystupovala z proláklin u kráteru! Hrozně mě to nadchlo, ohřívali jsme si tam i ruce nad dalšími průrvičkami, bez slunečních paprsků bylo totiž ještě celkem dost zima, i když jsme na sobě měli mikiny a bundy. Překvapilo mě, že i nahoře na sopce byly opice, nicméně jsem záhy pochopila proč. Byly tu kvůli turistům a jejich jídlu. Hned jak zahlédli můj sendvič, jedna se na mě vrhla, bez boje jsem jí ho nechala. O kousanec a vzteklinu jsem fakt nestála.

No a pak už se blížila pátá hodina a začínalo vycházet slunce. Byla to krásná podívaná, naproti nám se tyčila sopka Agung, v dálce byla vidět sopka Rinjani na Lomboku. Do toho odlesky moře mezi ostrovy, a za Lombokem pomalu začalo vykukovat oranžové slunce. Nádherný pohled! Když jsme se dostatečně nabažili té velkolepé podívané, obešli jsme si ještě jednou mohutný kráter, který teď ve světle vypadal ještě větší a šel z něj respekt a pomalu jsme se vydali zpátky dolů.

Musím podotknout, že dolů se mi šlo mnohem hůř. Z výšlapu nahoru mě bolela stehna, která musela směrem dolů makat na sto procent, bylo to totiž dost strmé a klouzalo to. V jedné chvíli se mi noha i podlomila a já sebou flákla na zem, naštěstí se mi nic nestalo. Taky jsem byla docela ráda, že jsme nahoru šli po tmě, za světla bych šla asi o dost opatrněji a taky pomaleji. V některých úsecích jsem se fakt děsila, jak příkré a nesnadné to je! Že by klidně stačil jeden špatný krok a letěli byste několik metrů po skalnatém terénu dolů.

Nicméně výhledy po cestě dolů byly taktéž moc krásné. Pod sopkou se rozprostíralo stejnojmenné jezero Batur, jež teď odráželo první sluneční paprsky. Jeden celý dlouhý svah sopky pokrývala zaschlá černá láva, jež je pozůstatek z nejvíce destruktivních erupcí této sopky – v letech 1917 a 2000. Bralo mi to docela dech, vidět to na vlastní oči. Nedokážu si představit jaké to musí být, když sopka vybouchne.

Potom co jsme sestoupili dolů, jsme zase nasedli do auta a řidič nás odvezl zpět na ubytování. Tam jsme se pozdravili s domácími, kteří nám nabízeli snídani (měli jsme ji totiž v ceně). Omluvili jsme se jim, že se potřebujeme ještě trochu vyspat a padli do postele. Probudili jsme se kolem 11 a dali jsme si výbornou snídani na balkoně. Zrovna se spustil liják a bylo to moc příjemné sedět pod markýzou, koukat na provazy deště a pojídat čerstvé ovoce a palačinky.

Odpoledne Honza oprášil své řidičské umění z mládí na fichtlu a půjčili jsme si skútr. Jeli jsme se podívat na rýžové terasy nad Ubud, potom jsme ještě zajeli ke krásnému chrámu Gunung Kawi Sebatu uprostřed pralesa, a večer jsme se vydali zpět do Ubudu. Tam jsme našli výbornou restauraci (teď už přes Trip Advisor!), kde jsme se strašně přejedli. A pak nás napadla úžasná věc – zajít si na masáž nohou! Po výšlapu na sopku a celém dni chození se to fakt hodilo a my jsme byli hotoví blahem. Pak už jsme jen unavení a spokojení padli do postele.

Další den jsme si přes našeho hostitele Baguse domluvili půjčení auta, se kterým jsme se vydali na sever do hor. Náš cíl byl vodopád Git Git a jeho okolí. Skoro celý den jsme tedy strávili v autě, což nám moc nevadilo, jelikož v horách dost pršelo, i tak jsme se kochali úžasnými výhledy. Odpoledne jsme dojeli na parkoviště kousek od vodopádu, přestalo pršet, jako kdyby počasí vědělo, co má dělat a my jsme se vydali pěšky k vodopádu.

Byl opravdu moc krásný, vysoký asi 35 metrů, kochali jsem se u něj zhruba půl hodiny a potom jsme jeli na naše další ubytování. To bylo rozhodně nejkrásnější, co se okolí týče, bylo na vrcholu nějakého kopce, s terasou jejíž výhled byl prostě nepopsatelný. Pravdou je, že nás zarazila dálnice mravenců přes náš záchod (zase otevřený, bez stropu), ale ta příroda tu byla prostě všude přítomná.

Ráno jsme měli vynikající snídani zabalenou v banánových listech a pak jsme se vydali zpět k Ubudu. Po cestě jsme se stavili ještě ve velmi známém chrámu Ulun Danu Beratan na jezeře Beratan. Přišlo mi to ale až moc turistické. Části chrámů jsou zasazeny na ostrůvcích jezera, a místní tu půjčovali šlapadla ve tvaru labutí nebo kachen, které ten celý dojem chrámu úplně kazily. Dali jsme si poblíž oběd a pokračovali jsme do Ubudu.

Po cestě jsme se bádali co dál. Neměli jsme rozmyšleno, kde strávíme další tři noci, než budeme pokračovat do Jimbaranu, kde jsme měli ubytování na zbylé dny naší dovolené. Nakonec jsme se rozhodli, že se vydáme do Amedu – města vyhlášeného diveingem a jógou, ležícím pod sopkou Agung na východním pobřeží Bali. V Ubudu jsme tedy vrátili auto a pak jsme se domluvili s naším dřívějším hostitelem Bagusem, že nám udělá taxi a hodí nás do Amedu.

Bagus nám cestou vyprávěl, jaké to bylo za jeho mladých let. Řekl nám, že Ubud byla jen malá vesnice, jíž protékala řeka, kde se všichni chodili koupat (žádné sprchy doma neměli). Muži na jednom břehu a ženy opodál na druhém břehu. A že tam si právě vybral svoji budoucí ženu – chodili totiž s klukama okukovat místní holky na břeh určený jim. Společně jsme se tomu smáli. Pak říkal, jak málo si Balijčané váží svojí země a nechápou některé dopady jejich chování – například to, že vyhazují odpadky po zemi. Taky nám vysvětlil, jak to chodí s pronájmy pozemků na Bali – žádný pozemek totiž nemůže vlastnit cizinec. Všichni cizinci mají tedy pozemky pronajaté od místních, třeba na 50, nebo 100 let. Řekl nám hodně zajímavých věcí a cesta nám rychle uplynula.

No a o tom jak jsme se měli v Amedu zase povyprávím v příštím článku! Krásný den!

V Denpasaru jsme se dlouho neohřáli. Sice jsme zde spali i druhou noc po příletu z Yogyakarty, ale další den jsme měli objednaný taxík do přístavu Padang Bai na severovýchodě ostrova, kde jsme se nasedli na loď, jež nás měla dovézt na ostrovy Gili. Tyto tři miniaturní ostrůvky jsou kousíček od vedlejšího ostrova Lombok. Jsou tak maličké, že se dají objet na kole nebo obejít pěšky za pár hodin. První a nejznámější se jmenuje Gili Trawangan, neboli také „párty ostrov“, kam většinou míří nejvíce turistů. Další se jmenuje Gili Meno, jež je nejmenší z nich a uprostřed něj se nachází malé slané jezero. Třetí ostrov, kam jsme mířili my, se jmenuje Gili Air, leží nejblíže ostrovu Lombok a je to taková klidnější verze Trawanganu.

Rozhodli jsme se pro tento ostrov proto, že podle průvodce Lonely Planet zde mělo být nejhezčí šnorchlování – právě na straně ostrova, jež měla výhled na Lombok. A na této straně jsme se také ubytovali. Ještě musím podotknout, že cesta lodí z Bali byla naprosto úžasná. Z části proto, že zde vládla super nálada, posádka nám nabízela vychlazené Bintangy (místní pivo) a také díky nádherným výhledům z lodi. Jakmile jsme se vzdálili od Bali, vykoukla na nás v celé své nádheře nejvyšší hora Bali, sopka Agung. Ta se zvedá od pobřeží až do výšky 3 031 metrů nad mořem. Byl to ohromný pohled vidět ji v celé své kráse, vypínající se k nebi.

Na žádném z ostrovů Gili nejezdili auta, dalo se jít tedy pěšky, nebo na koňském povozu či na kole. My jsme to tedy s krosnama na zádech vzali od přístavu pěšky. Našli jsme naše úchvatné ubytování, kterým jsme byli naprosto okouzleni – a já taky pak trošku zděšena. Byla to veliká dřevěná chýše, postel s moskytiérou, venkovní sprcha a záchod (vše bylo normálně splachovací a moderní, akorát koupelna neměla střechu), a prostorná terasa s výhledem do zahrady. Moje zděšení plynulo z těch vysokých stropů, která chýše měla, jelikož mám neskutečný strach z pavouků.

Hodili jsme si tedy věci dovnitř, natáhli se do lehátek na terasu a počkali, až nám otevřou restauraci, jelikož jsme měli neskutečný hlad. Když se tak stalo, byli jsme okouzleni, jak nádherný je od stolu v restauraci výhled. Na moře, na protější ostrov Lombok a jeho nejvyšší bod – sopku Rinjani. Západy slunce zde byly nádherné. Byl to poslední den, kdy jsem ještě nechtěla do vody kvůli pásovému oparu, Honza se nakonec také nešel koupat, šli jsme tedy brzy spát.

Když jsem se po večeři natáhla na postel a vzhlédla do špice moskytiéry, málem mi stouply všechny vlasy na hlavě. Tam úplně nahoře v moskytiéře bylo asi 6 nebo 7 pavouků. S jekotem jsem sebou hodila z postele na zem, přiběhl Honza ze sprchy s úlekem ve tváři, co že se to děje. Řekla jsem mu, ať okamžitě ty pavouky dá pryč nebo že dostanu infarkt, on koukl nahoru do moskytiéry a s očima v sloup mi řekl, že to asi nepůjde. Museli jsme nakonec zavolat místní, aby nám moskytiéru i s pavouky odstranili a nainstalovali novou. Chudáci na mě koukali, co si to vymýšlím a jelikož byla moskytiéra zavěšená hodně vysoko, museli donést štafle, oddělat z postele matrace, dát štafle na rošt od postele a takhle moskytiéru oddělat. Celou dobu jsem se škrábala na všech místech těla, všecko mě svědilo a představovala jsem si, jak po mě ti pavouci lezou. Nicméně kluci to bravurně zvládli, aniž by jediný pavouček opustil moskytiéru a po akrobatických výkonech jsme měli nachystánu postel znovu a mohli zalehnout. Ještě dobře, že jsme šli spát tak brzo, možná by tu později nikdo nebyl, kdo by nám mohl pomoci.

Další den ráno jsme natěšení vyrazili na snídani, které tu byly naprosto výborné. Mohli jsme si vybrat ze tří variant, já většinou volila jejich vynikající palačinky, zaskládané ovocem, cibetkovou kávu a čerstvou ananasovou šťávu. Poté jsme se převlékli do plavek a šnorchlovacích triček, vybavili se akční kamerou a mazali k moři. Prvních pár metrů jsme se museli přebrodit mořskou trávou, pak jsme už ale mohli splynout s hladinou a kochat se tou nádherou pod námi. Nádherné korálové útesy, pestrobarevné rybky, několikrát jsme zde i v dalších dnech viděli želvy. Úplně nám to bralo dech.

Jelikož jsme zde na Gili byli ubytovaní 4 noci, měli jsme tedy dostatek času na jeden den navštívit i Gili Meno, nejmenší a nejklidnější z ostrovů. Jedno ráno jsme tedy došli do přístavu, nalodili se a s batůžky, ve kterých samozřejmě nechybělo ani vybavení na šnorchlování jsme vyjeli. Hned při výstupu z lodě na Gili Meno jsem byla znovu okouzlená, pro změnu jemností a hebkostí písku na zdejších plážích. Nikdy potom už jsme takovýhle písek nikde neviděli. Byl zde i „Turtle sanctuary“, tedy útulek pro želvy. Zdejší zde chovali a vykrmovali malé želvičky, které když vyrostly, byly vypuštěny do moře. Ostrov jsme obešli celý dokola, šli jsme se podívat i na slané jezero uprostřed a na jedné z krásných pláží jsme si dali oběd v restauraci a dali si relax na lehátkách, které k restauraci patřili. Koupali jsme se a šnorchlovali a když nastal čas, vydali jsme se zpět k přístavu, abychom počkali na loď a vrátili se zpět na Gili Air.

Gili ostrovy tedy doporučuji na totální relax a šnorchlování! Z Gili jsme se pak vydali zpět na Bali, kde jsme měli v plánu zamířit do jeho historického centra – města Ubudu obklopeného rýžovými poli, horami a sopkami.

Bali byla naše druhá velká dovolená. Následovala asi tričtvrtě roku po Srí Lance, v květnu 2017. V práci jsem si tehdy všimla, že nemám na druhou polovinu května žádné zakázky, a tak jsem si tam šupla dovolenou a vymýšleli jsme kam pojedeme. Rozmýšleli jsme se mezi Amerikou a zase nějakou Asií, když se objevili levné letenky na Bali. Takže bylo jasno. Trošku jsme si lámali hlavu s tím, že přílet zpět do Prahy byl 2. června, přičemž třetího měl můj brácha svatbu na Moravě. Nakonec jsme si řekli, že to zvládneme! Plánovali jsme tedy, co všechno procestujeme. Chtěli jsme zahrnout i cestu na ostrov vedle Bali – Lombok, kde jsme plánovali vystoupat na nejvyšší horu Indonésie, sopku Rinjani. Také jsme chtěli navštívit město Yogyakartu na ostrově Jáva (jež také sousedí s Bali). Zde jsou totiž dva chrámy, jež jsou zařazeny ve Světovém dědictví UNESCO. Je to buddhistický chrám Borobudur a hinduistický chrám Prambanan. Dále jsme chtěli navštívit mini ostruvky Gili islands mezi Bali a Lombokem. Nakonec jsme návštěvu Lomboku museli vyřadit, abychom vše ostatní stihli. 

Ještě stojí za zmínku, že ráno v den odletu (letěli jsme navečer) jsem dostala pásový opar, jímž jsem jako malá trpěla, což je celkem bolestivé onemocnění. Uprosila jsem doktorku přes telefon, aby mi napsala prášky, co si vezmu ssebou a odletím i přesto, že mi teda úplně do skoku nebylo. 

První den dovolené jsme vlastně strávili v letadle, jelikož jsme na Bali letěli zhruba 30 hodin :). Letěli jsme se společností KLM, s přestupem v Amsterdamu a potom s mezipřistáním v Singapuru (kde jsme jen doplnili palivo a pokračovali na Bali). První a druhou noc jsme měli zařízené ubytování v hotelu v hlavním mestě Denpasaru. Hotel byl krásný, měl ve vnitrobloku nádherný bazén, který jsme ale bohužel nevyužili – já se s oparem ještě koupat nemohla, byla jsem infekční. Hned druhý den nás čekal celodenní výlet do již zmiňované Yogyakarty, kam jsme přelétali s leteckou společností Lion (ano, je to ta společnost, které v poslední době padalo jedno letadlo za druhým). 

Nicméně let tam byl v pohodě. V Yogyakartě na letišti jsme sháněli nějakého řidiče a průvodce v jednom, který by nás po chrámech mohl provázet. Bylo tam spousta různých společností, jež takové služby nabízely. Podařilo se nám s jednou z nich domluvit, a tak jsme mířili nejdřív k Borobuduru, kde jsme tedy zjistili, že pán je pouze řidič, žádný průvodce, a jen nás ke chrámům vždycky odveze a počká na nás na parkovišti. Byli jsme hodně zklamaní a naštvaní, jak nás na letišti “oškubali”, nicméně pozdě “bycha honiti” jak se říká, tlačil nás čas. Museli jsme za jeden den stihnout oba chrámy a vrátit se na letiště, abychom odletěli před půlnocí zpět na Bali.
U brány do areálu Borobuduru nás zastavil chlapík, zda nechceme průvodce, zeptali jsme se na cenu a poté se s ním domluvili, že ho bereme. A udělali jsme dobře. Dozvěděli jsme se plno věcí o chrámu. Samotný chrám byl opravdu nádherný. Je to největší  a nejstarší buddhistický chrám na světě. Má tři úrovně, kdy ta spodní má čtyři patra ve tvaru pyramidy, druhá tři patra kuželovitého tvaru a nahoře je velká kopule ve tvaru zvonu (přesneji nazýváno “stupa”). Všude kolem byli další maličké zvony (stupy) jako ozdoby. Pan průvodce nám četl různé texty, jež byly vytesány na stěnách chrámu, povídal nám něco z jeho historie a také nám řekl nějaké mýty či pověry. Například, že když třikrát obejdeme tu velkou stupu nahoře kolem dokola, splní se nám přaní. Takže jsme s Honzou chodili :). 

Taky nás dost zarazilo, že na nás indonésané pořád hleděli a chtěli se s námi fotit. Moc “světlých” turistů tam totiž nepotkávali. Když jsme se dost nabažili Borobuduru, rozloučili jsme se s naším průvodcem, našli řidiče s autem a přejeli k druhému chrámu Prambanan. Ten byl taktéž velice krásný. Je to největší hinduistický chrám Indonésie. Bohužel byl velice poničen zemětřesením v roce 2006, dost z jeho věží bylo tedy rozvalených. Ten jsme zvládli už bez průvodce, opět jsme museli pózovat s místními na selfiečkách, takový o nás byl zájem. Připadali jsme si jako celebrity! Potom jsme se v areálu dobře najedli a napili, poprvé jsme také ochutnali jejich pivo Bintang, které nám velmi zachutnalo!

Poté jsme se vydali na parkoviště, kde jsme nemohli najít řidiče s autem a po několika telefonátech se dozvědeli, že někam odjel. Hrozně nás to naštvalo, protože jsme měli strach, abychom stihli letadlo. Nicméně nakonec přijel a letadlo jsme stihli bez problému, jelikož mělo asi 3 nebo 4 hodiny zpoždění na odletu. Čekání na letišti bylo pro mě s oparem hrozné (zvlášť po celém parném a namáhavém dni). Těšila jsem se do sprchy. Myslím, že jsme se ani nedozvěděli, proč to zpoždění bylo. Možná opravovali letadlo, Honzovi se po vzletu totiž letadlo zdálo nějaké “divné” :). Je pravda, že mělo zvláštní zvuk a tak nějak se poklepávalo, nicméně já jsem byla klidná a na Bali jsme doletěli v pořádku!

No a o tom, jak naše dobrodružství na Bali pokračovalo a kam jsme se vydali dál zase v dalším článku! 🙂

Další den ráno, tedy v neděli, jsme vyrazili zase zpět na jih, tentokrát do Lednice, kde jsme měli další rezervovaný parking přes bezkempu.cz. Cestou jsme to ještě vzali přes Ekofarmu Jalový dvůr, kde měli plno ovcí, koz, prasata, koně a oslíky. Ondrovi se tam moc líbilo, měli tam i dětské hřiště a výdejní okýnko, kde jsme si dali oběd. Potom jsme to ještě museli vzít přes Brno, jelikož Honza trval na tom, že chce grilovat steak a že ho chce grilovat vcelku, potřebuje tedy větší gril, než je v karavanu 😊.

Do Lednice jsme přijeli někdy po druhé hodině. Náš parking byl plácek hned vedle vstupu do zámeckého parku, vytáhli jsme kola, a vydali se na nich k zámku Valtice. Odtud jsme jeli lesem zpět do Lednice, přičemž já si přála vzít to přes Rendez-Vous – Dianin chrám. Asi po 3 km jízdy od Valtic na nás vykoukl z lesa, jakoby nic, hrozně mě to překvapilo a potěšilo. Nádherná stavba, na tak krásném místě, a navíc bylo ještě moc pěkné počasí. Vyfotili jsme se a jeli dál, kde na nás o pár kilometrů zase vykoukly další stavby – kaple Svatého Huberta, nebo chrám Tři Grácie. Projeli jsme mezi Lednickými rybníky, kde za jedním z nich se tyčil ještě Apollonův chrám, a šinuli jsme si to zpět ke karavanu.

Posledních 15 minut jízdy nám Ondra usnul a neprobudil se ani při příjezdu, ani když jsem ho předělávala do kočárku vystlaného peřinami. Mezitím co spal, Honza sestavil nový gril a já jsem si dala, jak se říká, „voraz“ s vínem v ruce 😊. Ondra se probudil asi po hodině a teda ne v úplně dobré náladě, museli jsme ho tedy všemožně rozptylovat a uplácet jídlem aby nám nebrečel. Už toho na něj na chudáka bylo hodně, diskomfort, jiný režim a celkem náročně strávené dny.

Nicméně jsme to zvládli a další (poslední) den jsme se vydali na procházku v lednickém parku. Byli jsme u lednického Minaretu, prošli přes rybníky a okolo nich až k Lednickému zámku a do zámeckých zahrad. Pak jsme si v jednom okýnku objednali pizzu, kterou jsme si snědli u karavanu a pomalu balili věci, abychom se mohli vydat na cestu zpět.

Z Lednice jsme vyjížděli kolem druhé hodiny a domů se dostali až nějak po sedmé. Ač jsem doufala, že cesta zpět do Prahy bude rychlejší než cesta na Moravu, D1 je prostě peklo a vychytali jsme odstavený kamion zrovna v zúžení. Jelikož jsme s karavanem nemohli jet kvůli jeho šířce v levém pruhu, sunuli jsme se pravým spolu s horou kamionů a já ty řidiče, jejichž je to každodenní chleba opravdu obdivovala. Navíc klimatizace nám moc nefungovala, a ten den bylo asi 30 stupňů, příjemná cesta to úplně nebyla, zvlášť se skučícím Ondrou, jehož tak dlouhá cesta nebavila. Zase jsme tedy museli častěji zastavovat.

Nicméně byly to krásné čtyři dny, karavan určitě ještě někdy půjčíme a na Jižní Moravu se taktéž ještě podíváme, ať už takto s karavanem nebo jinak. Lednicko-valtický areál mi totiž doslova učaroval a litovala jsem, že na něj nemáme více času a neviděli jsme úplně všechno, co jsem vlastně plánovala!

Ten nápad půjčit si karavan a udělat si někde prodloužený víkend mi vlastně vnukla situace ohledně COVIDu. Původně jsme karavan chtěli využít o Velikonocích, zarezervovala jsem jej tedy přes Karavany Česko na čtyři dny. Jenže potom přišel zákaz pohybovat se mezi okresy, výlet jsme tedy odložili a jeli až teď v květnu. Jsem za to vlastně trošku ráda, jelikož počasí o Velikonocích nebylo nic moc, zatímco víkend kdy jsme nakonec jeli, bylo krásně.

Přemýšlela jsem, kam bychom se mohli podívat, a měla jsem v hlavě tři varianty: Šumava, Český ráj a okolí, anebo Jižní Morava. Pro takzvanou obhlídku terénu jsem použila novou aplikaci s názvem Úžasná místa, jejichž instagramový profil již dlouho sleduji. Šumavu jsem pak vyřadila (byli jsme tam tři roky zpět) a pak se rozhodovala taky na základě počasí – no a vyšla mi z toho Jižní Morava.

Půjčení karavanu proběhlo bez problému, vše jsme řešili po emailu nebo telefonu. V pátek ráno, což byl první den našeho výletu, nám v 8.30 pan řidič karavan přivezl až před vchod, vysvětlil, co všechno je potřeba, jak se s čím zachází a my se mohli „přestěhovat“ do našeho nového přechodného příbytku.

Jestli chcete mrknout, jak to v karavanu vypadalo, koukněte na stránky Karavany Česko, kde mají i virtuální prohlídku.

Karavan byl navíc vybaven úplně vším – veškeré nádobí, povlečení, peřiny, ručníky, jar, houbička, mycí prostředky, dokonce malý vysavač. V zavazadlovém prostoru byly kempingové židle a stůl, dvě horská kola s příslušenstvím a malý gril na dřevěné uhlí. Na karavanu byla namontovaná i markýza, která se mohla roztáhnout. Uvnitř byla sprcha, chemický záchod, lednička, mrazák, kuchyňka se třemi plynovými plotýnkami a dřezem. Dostatek úložného prostoru, aby při jízdě nikde nic nelétalo po autě, postele a jídelní stůl.

Jeli jsme s naším Ondrou, takže jsme brali plno věcí ještě navíc pro něj jako je sedačka, odrážedlo, kočárek atd. (rodiče malých dětí si jistě dovedou představit). Vše se pohodlně vlezlo.

V pátek jsme tedy vyjeli kolem druhé odpoledne z Prahy. Naskládat věci a předělat držák na Ondrovu sedačku z našeho na půjčené kolo celkem trvalo. Možná se ptáte, proč jsme si nevzali kola vlastní – měli jsme to v plánu, ale jelikož kola, která už byla v karavanu, byla o hodně skladnější než naše, nechtělo se nám tam ty naše rvát a riskovat, že se pak nevlezou další věci.

Po 2 hodině už jsme si to tedy šinuli po D1 směr Brno. Bohužel ne moc dlouho, u Jihlavy jsme sjížděli z dálnice, abychom objeli bouračku, kvůli které bychom museli stát hodinu v koloně (díky za Google maps). Nakonec se nám cesta celkem protáhla (kvůli Ondrovi jsme museli dělat častější zastávky), a na místo, kde jsme strávili první noc, jsme dojeli zhruba až nějak kolem půl 7. Jeli jsme tedy přes čtyři hodiny, namísto plánovaných třech.

Pro kemping jsme vybrali místo na bezkempu.cz, které bylo na krásném travnatém plácku hned naproti Vinotéce Sýkora, kde jsme měli veškeré zázemí (WC, sprcha, rozmanitá nabídka jejich vín a i nějaké to jídlo k zakoupení). Na plácku bylo i dětské hřiště, což se Ondrovi velice zamlouvalo po tolika hodinách strávených v autě. WC i sprchu jsme sice měli i v karavanu, jak jsem již psala výše, ale chtěli jsme šetřit vodou.

Druhý den ráno jsme se nasnídali venku vedle karavanu, nachystali kola a vyrazili po cyklotrase směrem na Kobylí vrch. Trasa vedla přes Vrbice, které jsou známé souborem vinných sklepů, které protkávají kopec Stráž v sedmi patrech. Sklepy šly vidět už z dálky, jak jsme sjížděli z protějšího kopce. Cesta byla krásná, svítilo nám sluníčko, jeli jsme mezi vinicemi, z kopce do kopce, byla jsem nadšená. Honza si teda s Ondrou v sedačce do těch kopečků trochu máknul, ale udělali jsme si přestávku právě ve Vrbici. Zde jsme si dali každý decku bílého a Ondra se proběhl okolo Pomníku Rudé armády 😊, který se tyčí právě na vrcholu kopce Stráž.

Odtud už to bylo jen kousek ke Kobylímu vrchu, kde je moc pěkná spirálová rozhledna, ze které byl pěkný výhled na okolní vinice (hlavní fotka, kde jsem s Ondrou). Pak jsme se vydali zpět do kempu, kde jsme do sebe rychle hodili oběd, doplnili vodu v karavanu a vydali se směr Modrá do Archeoskanzenu a k bazilice Velehrad.

Odtud jsme potom mířili do autokempu Koryčany, kde jsme měli strávit druhou noc. Když jsme přijížděli k autokempu, byla otevřená jen polovina brány. Navrhla jsem Honzovi, že otevřu i druhou, nicméně Honza, že to zkusí, zda to neprojede jen tou půlkou. No a skoro mu to vyšlo – bohužel kvůli keřům za bránou stočil auto trošku doprava, takže zachytil zadním pravým kolem o vyčuhující kus brány, a jak jsme se snažili se z ní dostat, ještě více jsme ten kus brány zašprajcli dovnitř kola. Nakonec jsme se nemohli pohnout a tak se Honza vydal do kempu najít pana správce. Starší pán v důchodu, svátečně oblečený, jen zakroutil hlavou a pak to zhodnotil, že se nedá nic dělat, jde najít brusku a kus té brány musíme uřezat, abychom mohli jet dovnitř.

Udělala jsem tedy Ondrovi mlíčko, pustili jsme mu na telefonu pohádky, aby se nebál rámusu a Honza s panem správcem kus brány odřízli 😊. Když jsme se ptali, co jsme dlužni, pan správce jen mávl rukou a řekl, že to tam stejně zpátky přivaří. No byl to pohodář a díky za něj, jinak bychom tam stáli asi celou noc. Nakonec jsme mu zaplatili za dvě noci místo jedné, aspoň takto jsme se odvděčili.

Zaparkovali jsme, rozdělali gril a byli rádi, že se to povedlo vyřešit celkem rychle a hlavně, že jsme půjčený karavan nijak závratně neponičili.

A o tom, jak jsme se měli další dva dny, zase další článek zítra!