V Dubaji jsme vybrali stejný hotel, ve kterém jsme bydleli i rok předtím když jsme tam byli. To jsme tam byli v lednu a teď v srpnu bylo to počasí opravdu kruté 😊. Například když jsme jeli na pláž, bylo nesmírně obtížné projít přes ten rozpálenej písek k moři, měla jsem i v žabkách úplně spálená chodidla. Naklusala jsem do vody a čekala to osvěžení – které nepřišlo. Voda byla teplá jak… no víte co…😊. U moře jsme teda v Dubaji byli jen jednou a nemá to cenu. Další parné dny jsme tedy trávili u hotelového bazénu, který byl umístěn na střeše. To byla věc, kterou jsme minule, když jsme tu byli, ani nevyzkoušeli, protože jsem onemocněla. Také jsme minule neměli ubytování se snídaní, což nás teď moc mile překvapilo, větší bufetové stoly jsem v životě neviděla. Přecházel nás zrak z tolika jídel, a jak bylo všechno dobré! Trávili jsme tam každý den tak hodinu a půl 😊.
Sice jsme byli i minule, ale i teď jsme zamířili na Burj Khalifu – nejvyšší budovu světa. A šli jsme tam chvíli po západu slunce – viděli jsme ho tedy dvakrát. Ze země a pak ještě z vrchu. I tentokrát jsem pak seděla asi dvě hodiny u tančící fontány přímo pod Burj Khalifou. Co půl hodiny začala hrát hudba, a fontána tančila a svítila do rytmu (moje nejoblíbenější místo na světě – dokázala bych tam fakt sedět hodiny). Šli jsme do Dubai Mallu, do akvária, kde se dá nahoře na hladině akvária jezdit loďkou s proskleným dnem a koukat na rybky a žraloky co plavou pod vámi.
Na poslední večer jsme si objednali trip na poušť, která obsahovala ježdění džípem po dunách (drifty a další machrovinky), sjíždění dun na takovém boardu (jakože snowboard), svezení se na velbloudech a po západu slunce návštěvu vesničky. Tam jsme měli připravený raut, mohli jsme sledovat vystoupení tanečnic, dát si vodní dýmku ve stanech, vyfotit se s dravými ptáky, nechat si nakreslit henou něco na tělo, nebo si jen tak lehnout na koberce s polštářky a pozorovat hvězdy. Byl to taky moc krásný zážitek.
No a pak už jsme další den sedli do airbusu směr Praha, dali si tam poslední občerstvení a drink a hurá po třech týdnech do reality.
I když jsme pak těch dovolených měli ještě několik, tahle ve mně asi zanechala nejvíc zážitků, protože to byla ta „první“ a moc ráda bych se na ta místa ještě třeba vrátila… tak uvidíme, jestli se nám to ještě někdy poštěstí.
Na Srí Lanku jsme tedy přiletěli až někdy k večeru, na letišti nás čekal shuttle na naše ubytování. Bydleli jsme u pana Alanky a jeho rodiny, což byl strašně milý pán a jeho máma nejlepší kuchařka na světě. Večeře i snídaně nás opravdu příjemně překvapili. Ptal se nás na naše plány na Srí Lance, a nabídl se, že nás může odvést do dalšího města, kde jsme ubytovaní. Po cestě, že se můžeme stavit do sloního sirotčince a na projížďku na slonovi. Jeho nabídku jsme přijali a další den ráno jsme s ním vyrazili na cestu. Před dovolenou jsme zvažovali, že bychom si tam půjčili auto a projeli všechno sami, a když jsme viděli styl jízdy a provoz tam, byli jsme rádi, že jsme tak neudělali. Bylo to naprosto šílené, klakson jim sloužil jako upozornění před zatáčkou pro někoho kdy by mohl být na druhé straně v protisměru jakože „hele pozor jedu“. Silnice úzké, provoz hustý, všude jejich „tuk tuky“, lidé na skútrech a všude pobíhající sebevražední psi…
Do sloního sirotčince jsme přijeli tak akorát, abychom viděli krmení mláďat z lahve, potom jsme se přesunuli k řece, kam se každý den po krmení chodili sloni koupat. Místní z ničeho nic uzavřeli celou ulici, lidé museli stát za hrazením a najednou se okolo prohnalo stádo slonů, šinuli si to z kopce pěkně k řece, kde se koupali a váleli, prostě měli relax. My jsme si tedy taky dali relax, oběd na terase s výhledem právě na řeku se slony. Potom jsme si koupili pohlednice a kalendáře vyrobené ze sloního trusu a pokračovali jsme dál.
Jak Alanka slíbil, vzal nás na projížďku na slonovi, což byl taky super zážitek. Chlápek co s námi se slonem chodil, nás na něm vzal do řeky a ptal se Alanky, jestli chceme, aby slon nasál vodu a stříkl to na nás dozadu, Alanka nám to přeložil a já, která jsem seděla před Honzou, jsem rozhodně nesouhlasila, Honza mě však překřičel že jooo. No tak jsem to samozřejmě schystala já, celá mokrá od smradlavé vody, kde se sloni koupají, vyměšují atd… 😀 nicméně vznikla nám z toho krásná fotka, a teď na to vzpomínám se smíchem.
Pokračovali jsme dál na naše ubytování u Dambuly, tam jsme přijeli už za tmy, rozloučili se s Alankou, se kterým jsme se domluvili, že u něj zase přespíme poslední noc před odletem ze Srí Lanky. Druhý den jsme se vydali na Lví skálu Sigyria, nádhernou stolovou horu. Vyjeli jsme hodně brzo ráno, aby tam bylo co nejmíň lidí a co nejmenší horko. Udělali jsme dobře, když jsme slezli ze skály dolů, viděli jsme šílené fronty lidí. Po obědě jsme pokračovali do centra Dambuly, kde jsme šli potom do jeskynních chrámů a podívat se na obřího ležícího Buddhu.
Z Dambuly jsme další den pokračovali autobusem do města Kandy, kde jsme měli nejkrásnější ubytování na Srí Lance, dřevěný domeček v pralese, dvě postele s moskytiérami jak s nebesy, a byl tam totální klid. Pili jsme tam také ten nejlepší černý čaj k snídani. Nutno říct, že ač jsme oba s Honzou zvyklí pít hodně kávy a máme ji rádi, na Srí Lance nám vůbec nechyběla. Pili jsme totiž právě ten jejich silný černý čaj s mlékem a cukrem. Moc jsme si ho oblíbili a pijeme ho doteď i v Česku.
V Kandy jsme se ocitli zrovna v období, kdy tam probíhali slavnosti Esala Perahera, ještě ten večer nám jedna Američanka, kterou jsme potkali, sehnala na slavnost lístky a my tak měli možnost shlédnout stovky Srí Lančanů v krojích s ohnivými koulemi, pochodněmi, kruhy, jak do rytmu tančí a pochodují kolem nás. Součástí průvodů byli i sloni nazdobeni do barevných hábitů s posedy pro lidi nahoře na hřbetě. V Kandy jsme navštívili botanickou zahradu (ta byla super), pevnost a spoustu dalších míst, než jsme se vydali zase dál, tentokrát s dalším panem taxikářem jsme mířili přes čajové plantáže do města Nuwara Eliya, ukryté v horách.
Na jedné čajové plantáži jsme šli na exkurzi, jak se čaj vlastně vyrábí, kdy jsme měli moc usměvavou a příjemnou průvodkyni, koupili jsme si tam asi 2 kg černého čaje, který pak Honza vláčel v krosně po zbytek dovolené 😊. Poté jsme se tedy vydali do Nuwara Elyia, kde jsme měli zamluvené další ubytování. Náš řidič nám však po cestě řekl, že aby mohl mít nocleh zdarma, a pokračoval s námi další den dál, musíme se ubytovat u jeho známého. Naše ubytování jsme tedy zrušili a jeli s ním. Ubytování bylo celkem v pohodě, ale ta zima… už jsme byli celkem dost vysoko v horách a celý den pršelo. Spali jsme oblečení do jediných dlouhých kalhot, mikin a větrovek, které jsme sebou měli, vytáhli jsme dokonce svoje plážové ručníky, abychom se přikryli. Nějak jsme tedy noc přežili, já pak stála asi 10 minut ve sprše pod teplou vodou (díky bohu za ni!). Vstávali jsme dost brzo, měli jsme naplánováno jet na Adamovu horu, kde by měli být krásné výhledy. Bohužel jsme vyjeli na horu na parkoviště, odkud se muselo pěšky a pořád jsme byli obklopeni mraky a mlhou. Rozhodli jsme se tedy výšlap neabsolvovat s tím, že tam asi stejně nic neuvidíme a ušetříme alespoň čas a budeme pokračovat dál.
Jeli jsme tedy do Embilipitiye, kde jsme přespali jednu noc. Embilipitiya bylo poměrně nové město, kousíček od národního parku, proto se tam vyskytovalo dost zvířat, viděli jsme před hotelem celkem velkého ještěra, nesčetně krásných papoušků a maličkých lišek. Ráno jsme tedy vstávali zase hodně brzo a jeli jsme právě do národního parku, velkým džípem s korbou a sedačkami, ze kterých jsme měli krásný výhled. Bylo to parádní, viděli jsme slony, buvoly, krokodýli, nesčetně krásných ptáků… Ještě ten den nás čekal další přesun, jeli jsme autobusem do Matary a od tama tuk tukem na naše ubytování úplně na jih Srí Lanky, do Mirissy.
Tady jsme hned po příjezdu mířili na pláž. Ta nás velmi příjemně překvapila jak přes den, tak i na večer. Nádherná písečná dlouhá pláž. Přes den všude lehátka zdarma k dispozici, velikánské vlny, do kterých jsme jako malé děcka skákali. Na večer tu všechny restaurace vytáhli stolečky s lucernami a židličky přímo na pláž, nabízeli čertsvé ryby, vylovené ještě ten den… no prostě krásné a romantické. Musím zmínit, že jsme vlastně na Srí Lance skoro vůbec nepili alkohol. Měli jsme pouze jedno pivo (hned první večer u Alanky), které bylo plzeňského typu a jmenovalo se Tiger a pak jeden drink právě na pláži v Mirisse. Nějak jsme na alkohol neměli chuť a nepotřebovali ho, i když pro turisty tu byl k mání v dostatečné míře (například ženy na Srí Lance vůbec nesmí kupovat a servírovat alkohol…).
Nicméně my jsme první večer nezamířili na jídlo na pláž, ale do města, kde v zapomenutých uličkách byla jedna vyhlášená restaurace (hodnocená na Trip Advisoru). A musím říct, že nic lepšího jsem nikdy nejedla, vrátili jsme se tam pak ještě jednou, nicméně ten první večer a to první jídlo tam bylo absolutně nepřekonatelné. Měli jsme rotti (takové Srí lanské palačinky) na slané i sladké způsoby a hlavně jejich Peanut Butter milkshake – na ten do smrti nezapomenu. Absolutní pecka.
Druhý den v Mirisse jsme zase vstávali hodně brzo (už třetí den po sobě 😊), jeli jsme totiž na lodi pozorovat velryby. Hodně jsem o tom četla a slyšela – všude doporučili vzít si prášek proti mořské nemoci a jsem vděčná, že jsme to udělali. V přístavu nám také vysvětlili, že vidět velrybu je hodně o štěstí. Předešlý den se jim to podařilo, tak jsme pluli lodí na to stejné místo a doufali jsme, že ji my nebo jiná loď někde zahlédneme. Na lodi jsme strávili asi 4-5 hodin, plejtváka obrovského jsme viděli a byla to naprostá nádhera. Reálně vlastně člověk z lodi vidí jen velrybí hřbet, potom jak vyfoukne vodu a když se poštěstí tak i jak plácne ocasem do hladiny, když se potápí. Pak velryba zase zmizí cca na 8 minut pod vodu, než se potřebuje znovu nadechnout. Lidé na lodi musí mít tedy oči na šťopkách, a když je velké štěstí, velryba se vynoří někde blízko lodi a jde krásně vidět. My jsme takové štěstí měli a byla to fakt paráda 😊. Bohužel, hodně lidí na lodi si buď nevzalo na začátku cesty prášek, nebo i tak jim to neudělalo úplně dobře a bylo jim dost nevolno. Vlny byli totiž celkem obrovské. Chudáci pak na lodi zvraceli, nebo se to snažili zaspat a z velryb nic neměli… byla jsem ráda, že jsme nebyli jedněmi z nich.
Z Mirissy jsme potom mířili dál vlakem do města Gale, kde je obrovská vojenská pevnost z dob, kdy byli na ostrově Holanďané. Cesta vlakem byla taky dost velký zážitek… prostě když už si myslíte, že se do toho vlaku nenarve ani jeden další člověk, narve se jich tam tak dalších 20—30, plus se celým vlakem zvládne prorvat babička s košem na hlavě, která vám nabízí ořechy nebo jiné občerstvení. Když na to vzpomínám teď v korona časech, připadá mi to jako ze sci-fi filmu.
V Gale jsme tedy navštívili již zmiňovanou vojenskou pevnost, kde jsme se i najedli – tam jedl Honza svoje nejpálivější jídlo v životě – těstoviny s chilli, dlouho to pak nemohl rozdýchat…😊 Potom jsme mířili na pláž, kde se Honza učil surfovat, a já jsem sebou plácla na lehátko a jen relaxovala. Nezdá se to, ale celkem nám ta dovolená dávala fyzicky zabrat, nicméně za ty zážitky to definitivně stálo a relaxovat jsme měli v plánu ještě v Dubaji.
Z Gale jsme se zase přesunuli k Alankovi na poslední noc na Srí Lance, kdy jsme se moc těšili na jídlo od jeho mámy 😊. Loučili jsme se s tím, že se určitě někdy vrátíme a odlétali jsme do Dubaje.
A o tom jak jsme se měli v Dubaji zase ještě pokračování příště – a zase už zítra!
Včera na mě sedl trošku splín ze všeho co se děje kolem koronaviru. Pomalu ztrácím naději, že v červenci odletíme do Norska, jak jsme plánovali. Projížděla jsem fotky z našich dovolených, kdy byl „svět ještě v pořádku“ a kdy jsme brali jako samozřejmost, že můžeme letět přes půl zeměkoule na dovolenou…
A tak bych si chtěla připomenout a vám trošku přiblížit naši první „velkou“ dovolenou s Honzou. Psal se rok 2016 a my jsme oba dva už rok pracovali na plný úvazek a každý měsíc si šetřili na dovolenou na léto. Rozhodovali jsme se celkem dlouho, kam vlastně vyrazíme. Oba dva milujeme Itálii a jejich kávu, víno, jídlo… prostě všechno. Chtěli jsme ale někam dál, přemýšleli jsme o Asii, nebo o Mexiku, Americe…
Nakonec jsme to léto jeli na pár dní do Itálie autem na začátku července a potom v srpnu jsme ještě vymýšleli delší dovolenou v Asii. O Itálii jindy, ta si zaslouží svůj vlastní článek. Jako nejlepší nápad se nám tedy v rámci Asie zdála Srí Lanka, v té době celkem hit. Dívali jsme se na letenky a koukali, že většinou se tam lítá přes Dubaj. A Emirates zrovna měli akci, že pokud strávíte několik dní na cestě právě i v Dubaji (protože je to základna aerolinek Emirates), letenky vyjdou o hodně levněji. A tak Honza na jejich stránkách klikal a zkoušel, až z toho vyšlo něco, co jsme vlastně vůbec neplánovali. Z Prahy do Dubaje, tam přestup, potom letět do Malé na Maledivách, tam strávit čtyři dny, z Malé do Colomba na Srí Lance, tam dvanáct dní, z Colomba zpět do Dubaje, tam strávit dalších pět dní a z Dubaje zpátky do Prahy. Naprostá bomba, všechny lety s Emirates, do Dubaje a z Dubaje navíc dvoupatrových airbusem. Těšili jsme se jako nikdy.
No a tak jsme tedy sbalili krosny a vydali se na naši první velkou dovolenou „na divoko“. To znamená, že jsme měli dopředu zarezervováno jen pár ubytování, nevěděli jsme, jak se budeme mezi jednotlivými městy na Srí Lance dopravovat a všechno jsme si nesli v krosnách na zádech.
Let do Dubaje byl parádní, užívali jsme si neomezené občerstvení na palubě (nikdy předtím jsme ho nezažili, nejdál jsme byli předtím letecky právě taky v Dubaji, ale letěli jsme s nízkonákladovkou FlyDubai). Přiletěli jsme před půlnocí a museli čekat 4 hodiny na navazující let do Male. Polehávali jsme tam na lehátkách, koupili si nějaké jídlo a nějak to „přetrpěli“.
Na Maledivy jsme přiletěli ráno, bylo tedy světlo a my byli okouzleni pohledem z letadla na nekonečné množství atolů pod námi. Při pohledu na krátkou přistávací dráhu nás trošku polilo horko, nicméně jsme to zvládli bravurně. Rychločlunem jsme se dostali do hlavního města Malé (celé město je vlastně jeden ostrov), odtud nám jel trajekt na ostrov Maafushi, kde jsme měli rezervovaný pokoj přes airbnb. Cesta trajektem byla celkem dlouhá, oba jsme s Honzou usnuli. Při příjezdu na Maafushi nás čekal chlapík z našeho ubytování. Dohromady to vlastnili tři takoví výborní chlapíci, bohužel už nevím jejich jména. Ubytování bylo krásné, takový malinký hotýlek, s několika pokoji, společnou terasou a venkovním barem. Ubytovali jsme se, vybalili plavky, půjčili si od kluků z ubytování kola a mířili jsme na pláž. Nutno podotknout, že Maafushi byl lokální ostrov, žádný resort, bylo tam pár airbnb ubytování, nikde moc turistů, spíš zdejší. Tím to bylo ještě kouzelnější.
S klukama z ubytování jsme jeli na výlet člunem. Vzali nás šnorchlovat na krásné korálové útesy, kde jsme viděli želvy, pak jsme jeli dál a okolo nás se proháněli delfíni, bylo to nádherné. Měli jsme namířeno na malinký písčitý atol, kde mělo být super šnorchlování a kluci nám tam nachystají piknik, abychom se trošku osvěžili. Najednou člun zastavil a kluci se ho snažili znova nastartovat. Nešlo to, zpětně nechápu, že jsme nepanikařili, byli jsme uprostřed ničeho, na dohled žádný ostrůvek. Kluci nám řekli, že počkáme na nějakou loď, co pojede okolo. A tak jsme čekali. Netrvalo to dlouho a jedna se přihnala, sledovali hejno delfínů. A tak jsme na ně začali mávat a halekat, oni k nám dojeli, vysvětlili jsme si, co se nám stalo, přestoupili jsme na tu druhou loď, náš člun zahákli za ni a jelo se dál. Mířili na stejný ostrůvek, takže jsme mohli pokračovat v našem výletu. Slíbili, že nás zavezou a náš člun odtáhnou potom zpět na Maafushi. Prostě don´t worry be happy… a takhle tam dělali všechno, bezstarostně, šťastně…
Občerstvení i šnorchlování jsme si moc užili, kluci nás pak upozornili, že se blíží bouřka a ukázali na černotu za námi a že už musíme jet zpět. Bouřka nás sice po cestě dohnala, ale na velké lodi nám nedělala moc starosti, na našem člunu by to bylo horší. Takže jsme si pak říkali, že se prostě možná měl pokazit… asi to bylo nějak dáno..
S klukama jsme pak ještě večer hráli karty, strašně jsme se u toho nasmáli. Bylo nám tam fakt dobře, každý den na jídlo čerstvé ryby, čerstvé ovocné koktejly, prostě ráj! Nicméně bych chtěla podotknout, že proto, že jsme byli na lokálním ostrově, viděli jsme i ty stinné stránky Malediv. Například spoustu odpadků, pálení gum hned na pláži, vraky aut atd. Pochopili jsme, že svoz odpadu z jednotlivých ostrovů asi není úplně ideální.
Těch pár dní na Maafushi nám velice rychle uteklo a bylo na čase, abychom se přesunuli na Srí Lanku. Let tam byl celkem krátký, pokud si dobře pamatuju kolem dvou hodin.
A o tom jaké to bylo na Srí Lance – pokračování příště – už ZÍTRA!
Loni v létě jsme měli s Honzou dilema – letět na dovolenou nebo neletět? Dříve bychom neváhali, vždycky jsme si plánovali, že budeme létat na dovolené i s prckem. Jenže v loňském roce se situací ohledně koronaviru jsme si dávali s rozhodnutím na čas. A nakonec jsme se rozhodli, že poletíme.
Na Korfu s plínami
Honza řekl, že jestli někam, tak teda do Řecka, protože gyros… Takže destinace byla jasná, začala jsem hledat letenky. Jelikož jsme chtěli letět i s mými rodiči a ségrou, musela jsem taky ukecávat mého tátu, který se v této situaci někam letět, zdráhal. Vše se podařilo a na začátku července jsme koupili letenky a ubytování na Korfu s termínem na začátek září. V srpnu jsme si prošli malou krizí, protože Řecko hodilo ČR na červenou listinu. Rozhodovali jsme se, jestli teda letět či neletět, ale vytrvali jsme a 3. září jsme seděli v letadle 😊.
Nebudu Vám lhát, balení bylo stresující už jen proto, že jako správní Češi jsme chtěli ušetřit za zavazadla, takže jsme brali jen příručáky. No a každá matka jistě ví, kolik věcí potřebuje malé dítě, v našem případě roční Ondra. Jen plíny zabraly víc jak čtvrtinu mého kufru :D…
Spousta lidí mě od letu s tak malým dítětem odrazovala, nebo mi říkali, jak to bude složité. Náš Ondra to však zvládl bravurně. Na letišti žádný problém, choval se vzorně, po příchodu do letadla jsem mu dala flašku s mlékem, u které mi usnul na klíně. Vzlet tedy prospal a pak ještě asi další půlhodinu. Probralo ho až hlasité hlášení posádky, že si můžeme koupit stírací losy. Další hodinu a půl si hrál s Honzou a mojí sestrou a já měla relax se sluchátky v uších. Let zpět probíhal podobně, s tím rozdílem, že jakmile usnul ještě před vzletem, počůral se až přes plínu na mě :D. Ale i to jsme s humorem zvládli, přebalit a převléct přece není žádný problém.
Město duchů
No a jak jsme se měli na Korfu? Naprosto báječně! Bydleli jsme v takové krásné apartmánové „vesničce“ a ač to zní zvláštně, „díky“ COVIDu jsme měli celý areál většinu dní jen pro sebe. Obývali jsme domeček se čtyřmi pokoji, dvěma koupelnami, kuchyní a dvěma terasami na každé straně, přičemž k areálu patřil krásný bazén, dětské brouzdaliště, pingpongové stoly, veliká zahrada, lehátka se slunečníky a dětské hřiště. Jindy by bylo určitě přeplněno lidmi, nyní, vše jen pro nás.
Podobně to vypadalo i na plážích, ve městech a restauracích – žádné mačkanice, žádné čekání na jídlo nebo překřikování se v davu lidí. Vlastně nám to takto dost vyhovovalo.
Ale je tam krásně
Jinak jsme za 8 dní našeho pobytu stihli projet křížem krážem skoro celý ostrov. Půjčili jsme si dvě mini autíčka, které nám cestování s prckem hodně usnadnily. Navštívili jsme hlavní město Kérkyru, zříceninu hradu Castelsardo, klášter Paleokastritsa, nesčetně nádherných pláží, jeskyni v útesu, jíž jsme mohli proplavat na širé moře, a mnoho dalšího. Také jsme ochutnali všechny možné řecké pochoutky – gyros a fetu jsme měli na všechny způsoby, co byly na Korfu k dispozici.
Ke snídani jsme celkově za tuto dovolenou snědli odhadem tak 50 vajec na měkko, dva kýble řeckého jogurtu a vypili několik litrů překapávané kávy. Po večerech jsme odehráli několik partiček štychů, u kterých jsme odháněli komáry zapálenou, doutnající kávou a litry vína. Ondra si zvládl rozbít nos při pádu z kočárku a do auta mých rodičů to ještě v poslední den dovolené při cestě na letiště stihla nabourat šílená korfanka. Naštěstí pán z autopůjčovny byl hotový profík a vše se vyřídilo tak, abychom stihli zpáteční let do Prahy.
Nádherná dovolená, kterou jsme stihli právě včas, při návratu do ČR byla čísla nakažených COVIDem několikanásobně vyšší než při odletu na začátku zaří.
