Publikováno

Trip za velkou louži 2018

Původně jsem chtěla v dalším článku na blog psát o Bari, kde jsme byli nedávno i s Ondrou, ale nakonec se mi trošku obnovily vzpomínky na náš trip do Ameriky v roce 2018. Kamarádka tam letí letos a poprosila mě, zda nemám někde uložené itineráře a ubytování pro inspiraci. A tak mě to nějak vtáhlo o 4 roky zpět a řekla jsem si, že dokud to mám v dobré paměti, bude fajn napsat o tomto.

Ten rok jsme měli v červnu svatbu a hned po ní jsme jeli na líbánky na Sardínii (o tom taky možná někdy nějaký článek bude 😊). Nicméně ještě předtím, řekla bych tak někdy na přelomu roku jsem zaregistrovala levné letenky do New Yorku. Stály jen kolem 10 tisíc na osobu, a navíc to byly přímé letenky Praha – New York. Neváhali jsme a hned je kupovali. Letěli jsme přelom srpna a září, zpět jsme se vraceli 11. září – trošku strašidelné, ale letěli jsme přes noc, tudíž z NY jsme odlétali už 10. září 😊.

Co mě bohužel nenapadlo, tak letenky kupovat už na jméno Daniela Hudcová, ne Segéňová, když jsme plánovali svatbu ještě předtím, než poletíme. Kvůli změně jména bylo pak hodně vyřizování a nemohli jsme si vybrat místa k sezení, jakmile byl spuštěn check in. Nicméně se nám to nakonec vyplatilo. Vše jsme řešili až na letišti u brány a přímo s posádkou a ti, když slyšeli, že jsme „newly weds“, nám dali tzv. „priority“ letenky, tzn. že jsme seděli hned za první třídou a měli jsme tedy spoustu prostoru pro nohy. Let trval asi 9 hodin.

Letěli jsme tedy zhruba na 14 dní. Prvních 5 nocí jsme strávili v NYC, pak se přesunuli vlakem Amtrak do Bostonu, tam jsme strávili 2 noci, půjčili si tam auto a zajeli si ještě více na sever do národního parku Acadia, tam jsme byli 3 noci. Zpět do Bostonu jsme to vzali přes krásné White Mountains, jednu noc jsme přespali někde v motelu po cestě. V Bostonu jsme vrátili auto a přeletěli jsme odsud do Washingtonu, kde jsme byli také jednu noc. Pak jsme zase přeletěli zpět do NYC, zde jsme strávili poslední noc a pak odlétali domů.

Na začátku jsme samozřejmě neměli všecko takto striktně naplánováno, dopředu jsme měli zabookováno jen ubytování v NYC a Bostonu. Ostatní plány jsme řešili za pochodu. Věděli jsme, že chceme do Bostonu, Acádie a Washingtonu, ale jak a čím se budeme přemisťovat a kde přespíme jsme řešili vždy třeba den, dva dopředu.

První den příletu do NYC jsme se na ubytování v Brooklynu dostali docela pozdě, takže jsme nakonec nejeli do centra a šli rovnou spát. Druhý den jsme se vydali na Manhattan, pamatuji si jako by to bylo včera, ten úžas, když jsme vylezli z metra na ulici. Oči navrch hlavy a říkali jsme si, to není možný, že jsou ty budovy tak vysoké! Bylo to naprosto odzbrojující. Hned naproti východu z metra bylo dvoupatrové bistro, kde podávali snídaně. Takové to opravdu americké bistro, jak jsme ho znali z filmů a seriálů. Hned jsme tam zamířili a dali si naši první americkou snídani! Poté jsme šli pěšky na Times Square, kde byl další WAU moment (těch bylo samozřejmě ještě několik 😊).

Z Times square jsme zase pěšky došli k Empire State Building a nechali se vyvézt nahoru. Jak asi tušíte, přišlo další WAU, při pohledu na ty mrakodrapy okolo. Potom jsme se po 5th avenue vydali směrem k Central Parku. Na jeho okraji jsme si půjčili kola a pak část parku projeli. Mířili jsme k Theodore Rooselvet Parku, kde je slavné Americké přírodovědné muzeum (American Museum of National History). Ano to je to muzeum, kde pracoval Ross z Přátel 😊. Tam jsme strávili celkem dlouhou dobu, je tam toho hodně k vidění, navíc venku bylo asi 40 stupňů v té době, takže klimatizované muzeum bylo fakt dost příjemné.

Pak jsme zase nasedli na kola a jeli přes Central Park k dalšímu muzeu – the MET – Metropolitní muzeum umění. A ano, před tímto muzeem jsou zase ty památné schody z Gossip Girl, na kterých Blair a Serena sedávaly a dávaly si smoothiečka a obídky 😊. Jak jsou ty muzea slavné i díky seriálům…

Potom jsme zase nasedli na kola a objeli si zbytek Central parku až k jeho severní části a okolo rezervoárů zase zpět až na jih, kde jsme vraceli kola. Večer jsme zamířili do SOHO, abychom se někde najedli a natrefili jsme na skvělý podnik NoLita, kde jsme si dali úžasnou pizzu s meatballs.

Druhý den jsme hned zrána zamířili do Financial district, zase jsme si v kavárně hned u východu z metra dali snídani a pokračovali jsme k památníku 11. září. Památník jsou vlastně dvě nádrže, které jsou umístěny přesně na místech, kde stály věže WTC. Po vnějších stranách nádrží jsou vyryta jména všech celkem 2 983 obětí útoku. Hned u památníku je i vstup do muzea 11. září. Jde se tam vlastně dolů pod zem, kde jsou zaznamenány příběhy lidí, kteří útok přežili, nebo vzpomínky pozůstalých. Jsou tam taky nějaké trosky zřícených mrakodrapů, vraky hasičských aut, smsky obětí z letadel atd. Všechno to vidět na vlastní oči a číst některé ty příběhy bylo dost intenzivní. Neubránila jsem se tam ani slzám. Nedokážu si vůbec představit, jaké to muselo být.

Po tomhle smutném zážitku jsme si půjčili kola a jeli jsme kouknout na Wall street a slavnou sochu zlatého býka (Charging bull). Poté jsme jeli na jih Manhattanu do Battery Parku. Odtud jsme lodí pluli na Liberty Island, kde je Socha Svobody. Nahoru jsme nešli, obešli jsme si jen ostrov, a tedy i sochu okolo dokola a zase jeli lodí zpět.

Nasedli jsme na kola a okolo řeky jsme jeli směrem k Brooklyn Bridge. Ten jsme na kolech přejeli na druhou stranu, což byl celkem zážitek. Horní lávka pro chodce a cyklisty je rozdělena právě na jedné straně pro chodce a na druhé pro cyklisty, nicméně já jsem jela celou dobu vynervovaná s jednou rukou připravenou na brzdě a druhou připravenou na zvonku, jelikož pěší turisti nebrali většinou ohledy a pro super fotku se zničehonic nachomýtli přímo do cesty pro kola. Několikrát se stalo, že jsem brzdila, co mi síly stačily, což ale není příjemné, navíc za Vámi jedou další lidé na kole. Vypadalo to ale, že místní jsou na to celkem zvyklí, ti vlastně jen jeli a zvonili zvonkem preventivně skoro celou cestu 😊. Na druhé straně jsme chvíli seděli na břehu řeky a pak se zase vydali zpět abychom vrátili kola.

Dali jsme si někde u Financial district výborný Ramen a pak jsme se vydali do slavného muzea voskových figurín Madam Tussaud. Když jsme vylezli ven, byla už tma, takže jsme si prošli noční Times square a razili jsme na ubytování spát.

Další ráno jsme se vydali do Rockefeller center, tedy nahoru na další mrakodrap na vyhlídku Top of the Rock. Potom jsme navštívili Intrepid Sea, Air & Space Museum. Na západním břehu kotví letadlová loď, která slouží jako muzeum, na ní jsou stíhačky, letadla atd. Dále je tam i ponorka a vesmírná raketa Enterprise. Zde se mi nejvíc líbila, nebo mě spíš zaujala právě ponorka, a vůbec jsem nechápala, jak tam člověk může vydržet delší dobu. Miniaturní prostory, nejužší postele, co jsem kdy viděla, žádné denní světlo…

Další den jsme měli již spíš takový odpočinkový – jeli jsme na okružní plavbu lodí okolo celého Manhattanu a potom jsme šli na Broadway na muzikál The Lion King, což byl teda obrovský zážitek. Absolutně nesrovnatelné s muzikály v Česku. Na to představení budu vzpomínat dokonce života, takže pokud někdy zavítáte do New Yorku, určitě si nenechte ujít nějaký muzikál! Večer po muzikálu jsme jeli na večeři do steakové restaurace, kterou si vybral Honza a kde jsme měli přepychovou večeři.

No a poslední den jsme se ráno zabalili a vzali si taxíka na vlakové nádraží, odkud jsme vlakem společnosti Amtrak jeli do Bostonu. Ubytování zde jsme měli u jedné starší paní v Cambridge, která žila v obrovském domě sama, jen s velmi přívětivým kocourem 😊.

Ještě ten den jsme se vydali pěšky do campusu univerzity Harvard. Zde jsme navštívili jejich Natural history museum a prošli si pozemky campusu, koleje studentů atd. Potom jsme se ve městě navečeřeli a mířili zpět na ubytování. Druhý den jsme dopoledne zamířili do dalšího muzea – Muzeum of Science a poté do centra Bostonu, kde jsme navštívili Podmořské muzeum. Pak jsme prošli velkou část centra a parků Bostonu po jejich „Freedom trail“, která vede kolem historických budov a dalších památek. Také jsme byli na vyhlídce Skywalk, kde je krásný výhled na město.

Další den jsme se zase sbalili, půjčili si auto v centru Bostonu u společnosti, která umožňovala vrácení i na bostonském letišti a vyjeli jsme na sever, směr národní park Acadia. Nevím proč, ale cestování autem v Americe nám připadalo tak nějak víc dobrodružné 😊.

Někdy večer jsme dojeli do Bar Harbor, přístavního městečka, kde jsme měli ubytování u jednoho mladého týpka. Vtipné bylo, že nám napsal, že není doma, ale že stejně nezamyká, ať jdeme dovnitř a že náš pokoj je tam a tam, ať se cítíme jako doma. Když jsme se ubytovali, šli jsme se podívat do centra městečka, které jsme si hned zamilovali. Zase opravdu takové to městečko jako z amerických seriálů, dřevěné domky, mezi nimi žádné velké ploty, ale spíše plotky na okrasu, široké silnice… Našli jsme nějakou restauraci a dali si Lobster rolls, tedy takový párek v rohlíku, ale místo párku jsme tam měli kousky humra. Acadia je známá právě tím, že se tam loví humři a je to jejich specialita, dělají je na všechny možné způsoby. Jinak ten den už jsme našeho hostitele ani neslyšeli přijít, ráno taky už nebyl doma, když jsme odcházeli, dveře se tam prý prostě nezamykaly…

Další den jsme se tedy vydali do národního parku, nejdříve k oceánu na Sandy beach, kde se Honza okoupal, i navzdory tomu, že voda byla fakt studená! Já bych šla asi normálně taky, ale byla jsem dost nachcípaná (asi z muzeí a těch klimatizací tam vs. horkům, která vládla venku). Pak jsme si dali menší trek okolo pobřeží, tak abych to v mé kondici snesla, a následně jsme popojeli autem kousek dovnitř národního parku, k Jordan pond (jezeru), kde jsme se i naobědvali. Na oběd jsme měli jak jinak než zase humra, potom jsme se zase prošli okolo ve zdejší nádherné přírodě. Také jsme vyjeli autem na velmi známou Cadillac Mountain, odkud byl nádherný výhled na oceán a maličké ostrůvky rozeseté všude okolo. Během dalších dnů jsme v Acadii navštívili spoustu krásných míst, taky jsme konečně jeden den u snídaně narazili na našeho hostitele, se kterým jsme pokecali, a po třech nocích zde jsme vyrazili zase dál.

Náš cíl byla hora Mt. Washington ve White Mountains, kam se dá vyjet až na její vrchol autem (1 917 m.n.m.). Hora je proslulá mimořádně drsným klimatem, byla zde naměřena historicky nejvyšší rychlost větru na severní polokouli, 372 kilometrů v hodině. Vrcholové partie hory se nacházejí nad hranicí lesa a mají polární podnebí, v roce 1885 tu byla dosažena rekordní teplota −46 °C. Musím říct, že cesta nahoru dobrý, ale cestou dolů jsem měla fakt strach. Bylo to tak strašně strmé, v některých místech hned dost od cesty… no nechtěla bych tam jet v zimě 😊. Nahoře je meteorologická stanice, která je samozřejmě stále v provozu a lze ji navštívit.

Z těchto hor jsme se pak vraceli zpátky do Bostonu, po cestě jsme si našli ubytování v moc příjemném motelu a povečeřeli jsme v pravém americkém motorestu. Další den jsme tedy dojeli do Bostonu, na letišti vrátili auto a přeletěli do Washingtonu, kde nás uvítali neustávající déšť.

Na ubytování jsme přijeli celkem pozdě a v tom dešti už se nám nikam nechtělo. Památky jsme nechali tedy na další den, domluvili jsme se s naší hostitelkou, že si necháme věci u ní, půjdeme do centra a pak si je jen vyzvedneme po cestě na letiště. Ten další den jsme totiž také hned odlétali zase do New Yorku.

Déšť nechtěl ustat ani ráno, smířili jsme se tedy s tím, že prohlídka Washingtonu bude upršená. Nicméně viděli jsme toho i tak hodně – Bílý dům, Capitol, Washington monument, Thomas Jefferson memorial, šli jsme i do Holocaust Memorial muzea. Celou dobu vydatně pršelo, takže jsme byli rádi, za to, že jsme si věci mohli nechat na ubytování i po check outu a že jsme se tam mohli jet převléct do suchého oblečení předtím, než jsme se museli zase vydat na letiště. Let do New Yorku byl nejkratší let, co jsem kdy absolvovala (trvá čistého času asi hodinu).

Řekli jsme si, že na poslední noc v NYC si zaplatíme hotel ve Financial district i se snídaní, že budeme mít trošku luxus. Když nám řekli na recepci, že bydlíme v 17. patře, těšila jsem se jak malá holka na ten výhled… No, k mému velkému zklamání jsme měli okno namířené přímo do zdi dalšího mrakodrapu 😊. Byla tam mezi naším hotelem a jím asi dvoumetrová díra, to bylo vše. Další zklamání přišlo ráno – snídaně šílená, plno lidí, místo porcelánového nádobí kelímky a papírové talířky, plastové příbory, neuklizené stoly, málo místa… no hrůza 😊. Rychle jsem pochopila, proč ten hotel nebyl „zas tak drahý“ na to, že byl na Manhattanu.

Po check outu jsme se vydali do blízkého Outletu, kde jsme si nakoupili nějaké oblečení a další věci, jako sluchátka, dárky pro rodinu a kamarády, taky jeden skořepinový kufr, abychom to měli kam dát. Pak jsme trošku stresovali s tím, že už nemáme moc času dojet na letiště v předstihu, protože nám jeden uber za druhým rušili jízdy… ale nakonec vše dobře dopadlo a my dojeli na JFK letiště včas a odletěli zpět přímým letem do Prahy. Jelikož jsme letěli přes noc, krásně jsme se na našich „priority“ sedadlech vyspali.

Náš trip se tedy vyvedl suprově, až na pár karambolů jako bylo moje nachlazení a neustávající déšť ve Washingtonu, vyhozený švýcarský nožík na letišti – kdy byl pán od security docela v ráži a na Honzu hnusný, že co to má znamenat, že převáží v batohu nožík.

Moc jsme si to všechno užili, New York je ohromný, a jedinečný. Žádné takové druhé místo prostě není, nicméně žít bych tam určitě nechtěla. I přes wau momenty si člověk uvědomuje všude přítomné odpadky na zemi, bezdomovce a taky celkem velký smrad (pravda, byli jsme tam při 40 stupňových vedrech, které to určitě umocňovaly).

Nejvíc mě nadchla Acadia a Bar Harbor, tam bych se chtěla klidně někdy vrátit, mít na národní park víc času, být zdravá a projít si tam víc treků v té nádherné přírodě.

Publikováno

Bude nás o jednoho víc, aneb druhé těhotenství

V okamžiku, kdy jsem veřejněji oznámila, že jsem podruhé těhotná, přišlo mi plno překvapených zpráv. Když jsem se nad tím pak zamyslela, vlastně se to dalo čekat. Po prvním porodu jsem totiž dost jasně mému okolí dávala najevo, že znovu už rodit nehodlám :D. Nicméně to u nás doma samozřejmě přišlo na přetřes několikrát, jestli do toho znova jít a kdy. Stavěla jsem se k tomu ze začátku spíš negativně a byl pro mě vlastně jen jeden velký důvod proč ano. A to byl Ondra – aby z něj nebyl jedináček. On, který miluje společnost a děti kolem, asi by pro něj bylo lepší mít sourozence.

No, a tak se mi to dostalo do hlavy a já nad tím přemýšlela čím dál častěji. Kdo má dítě ví, že kolem jeho druhého roku je to všechno tak nějak snazší, dítě je víc samostatné a člověk má víc času pro sebe. Když to hodně přeženu, má prostě víc „svobody“. Navíc zrovna já, která jsem od Ondrových 5 měsíců částečně pracovala, využívala jsem i možnosti dát Ondru do dětské skupiny na nějaké dny v týdnu a udělala si tak zase čas pro sebe, jsem se prala s myšlenkou, že nevím, zda se toho vlastně chci vzdát. Jestli nejsem až moc sobecká na to mít druhé dítě.

Nicméně jsme s Honzou jednu neděli nad kávou probírali všechna pro a proti a rozhodli jsme se, že to zkusíme. Kdo mě dobře zná, ví, že jsem vrchní plánovač 😀 . Navíc jsem měla požadavek, že bych nerada „zimní dítě“, do toho jsem měla naplánovanou magnetickou rezonanci (na kterou jsem čekala asi rok), a kterou bych nemohla absolvovat v prvním trimestru těhotenství. Takže jsme to nenechali „plynout“ a nedali jsme tomu „čas“ jak se říká, ale prostě to muselo vyjít v daný čas, anebo nic. Což mě tak nějak vlastně uklidnilo v mých nejistotách, prostě buď teď, nebo to odložíme přinejmenším o několik měsíců, ne-li o rok.

No a ono to samozřejmě vyšlo, což mě utvrdilo v tom, že to tak prostě mělo být.

První těhotenství, ač mi to nepřipadalo jako krásné období, bylo oproti druhému procházka růžovou zahradou. U prvního těhotenství jsem kromě rostoucího břicha vlastně moc nevěděla, že se něco děje. Zato teď mi bylo zhruba 3,5 měsíce v kuse zle, ať jsem jedla a pila co jsem chtěla, v puse stále pachuť, stažený žaludek, nic mi nepomáhalo. Do toho ohromné bolesti esíček, kdy jsem se občas prostě nedokázala zvednout z postele nebo došlápnout na levou nohu – naštěstí pravidelné návštěvy fyzioterapie a tejpy ty bolesti celkem eliminovaly. Je to ale rozhodně těžší, starat se do toho o Ondru s tím velkým břichem, nemoct ho teď třeba zvednout a pořádně obejmout – to mě na tom mrzí asi nejvíc. Taky je pro mě těžší i pracovat a nedovedu pochopit, jak jsem u prvního těhotenství dokázala chodit do práce a sedět u počítače 8 hodin denně.

Další věc, co mě dost překvapila, jak reagovalo okolí na to, že čekáme druhého kluka. Hlavně proto, že reagovali skoro všichni stejně a vlastně stejnou větou: „Tak aspoň to budou parťáci!“ Nikomu to samozřejmě nezazlívám, ani to neberu nijak negativně, jen když jsem tohle četla nebo slyšela už po několikáté, nutilo mě to se nad tím vlastně zamyslet. Proč tahle stejná reakce? Reagovali by taky tak, kdyby to byly dvě holky? A kdybych čekala holku, tak by to nebyli parťáci, ale rivalové, nebo…? Proč mají lidé tak nějak zakořeněné, že ten správný „model rodiny“ je táta, máma, syn a dcera? A v případě, že jsou to dva kluci vlastně „litují“ té mámy? Že na ni budou v „přesile“? Že nebude mít komu kupovat šatičky? Nějak mi to uniká, z čeho to plyne…

Já jsem třeba osobně ráda, že to bude kluk a vlastně jsem si to i přála. U prvního těhotenství jsem si říkala: „kdyby to tak byla holčička, bylo by to super“. Zároveň jsem, ale nějak od první chvíle věděla, že se mi v břichu klube kluk a když nám to potvrdili, nebyla jsem nijak zklamaná. Teď u druhého jsem si asi stejně jako ostatní říkala: „páreček by byl fajn“, ale když jsem se nad tím zamyslela, vlastně jsem holčičku nechtěla. Z praktických důvodů, samozřejmě, ale i tak nějak vnitřně jsem si říkala: „a co bych vlastně s tou holčičkou dělala? Dyť jsem vlastně zvyklá být mámou kluka…“ 😀 Zní to divně, já vím, nicméně takhle nějak se mé pocity a myšlenky ubíraly a já stejně jako u Ondru zase podvědomě věděla, že to holčička nebude… No a když nám doktoři potvrdili, že je to kluk, byla jsem za to ráda.

Stále nicméně zastávám názor, že těhotenství opravdu NENÍ „nejkrásnějším obdobím ženy“, a že tohle prostě musel říct chlap 😀 .

Řekla bych spíš, že v těhotenství jsou chvíle, které jsou ohromně kouzelné a dojemné, a mezi ně bych zahrnula asi následující: když žena poprvé vidí toho malého človíčka na ultrazvuku, slyší poprvé jeho bijící srdíčko, když žena cítí pohyby svého miminka… A v mém případě taky musím zmínit pár situací: a to, když Ondra viděl, jak si natírám rostoucí břicho a „potřeboval mi pomoct“, když bráchovi do bříška zpíval skákal pes přes oves, nebo když mi řekl, ať už bráchu vyndám, aby si s ním mohl jít hrát. 😀 Tyhle momenty a samozřejmě pak to narozené miminko stojí za všechno to nepohodlí a bolístky, jak při těhotenství, tak při samotném porodu.

Publikováno

Jaká byla Fuerteventura?

Když jsme se rozhodovali, na jaký Kanárský ostrov vyrazit, hlavní ukazatel pro nás byla cena letenky a ubytování, nic moc jsme jinak o ostrovech nezjišťovali, ani nijak zvlášť neplánovali co tam budeme dělat a co chceme vidět. Nakonec tedy vyhrála Fuerteventura.

Odlétali jsme v 6.15 z Prahy, takže vstávačka ve 3.00 ráno nebyla nic moc, ale vidina tepla a moře Vás jisto jistě zvedne z postele i v tuhle nekřesťanskou hodinu.

Na letišti nás čekala fronta k přepážce, jelikož s Eurowings si bohužel nešlo letenku vybavit online. Náš pětihodinový let byl klidný a se sluchátky v uších nebo klimbající, jsme jej přečkali celkem pohodově. Přistání bylo trošku divoké, protože dost foukalo, pršelo a bylo pod mrakem. Ostatně vítr nám byl pak průvodcem po ostrově i celý následující týden a není se čemu divit – jméno ostrova Fuerteventura tomu i napovídá. „Fuerte“ totiž znamená „silný“ a „ventura“ je „štěstí“ nebo „vítr“. Za mě teda rozhodně ten vítr.

Hned na letišti jsme si stoupli do další fronty – na půjčení auta. Přepážek různých společností tam bylo několik, ale fronty různé – ta naše byla druhá nejdelší, hned za frontou u společnosti Cicar (kteří mají na celých kanárech nejlepší hodnocení). My jsme si půjčovali auto u Autoreisen a můžu jen doporučit. Vystáli jsme si tedy ve frontě cca 90 minut a konečně dostali klíčky od našeho bílého renaultu Clio.

Ačkoliv jezdí na Fuertě i mhd, automobilová doprava je na kanárech nejpoužívanější – navíc se s auty může „přejíždět“ pomocí trajektů i na další ostrovy.

Vydali jsme se na cestu na severozápadní cíp ostrova do městečka El Cotillo, kde jsme měli ubytování. Když jsme vyjeli z letiště celkem nám spadly brady, jak jsme koukali na tu scenérii okolo nás. Nikde ani strom, keř, tráva… Jen písek, holé kopce, holé planiny, skály, maximálně kaktusy nebo aloe. Kvůli aloe vera je Fuerteventura známá a je zde na ostrově i několik farem, kde aloe pěstují a vyrábí z něj jak kosmetické, tak i ostatní produkty.

Honza asi po 5ti minutách jízdy, kdy jsme čekali, kde se objeví nějaká zeleň, prohlásil, že takhle nějak se musel cítit Frodo, když se blížil k Mordoru. Rozesmálo mě to, ale měl pravdu. Byl to obrovský nezvyk, nicméně další dny už jsme si zvykli. Smáli jsme se dopravní značce „pozor srnec“ a rozhlíželi se, kde by se tam asi tak vzal. Později jsme přišli na to, že používají ještě podobnou značku „pozor kráva“, ale obě je používají pro oblasti, kde se vyskytují kozy.

Dojeli jsme jako ve snu na naše ubytování, zaparkovali a mně při vystupování málem odlétli dveře od auta. Po vystoupení jsem zalapala po dechu a ucítila v očích písek. Vítr byl studený a rychlostí se přibližoval k 50 km/h. Pěkné přivítání! V dálce jsem viděla pobřeží a neskutečně mohutné a zpěněné vlny.

Při prozkoumávání městečka El Cotillo jsem byla ráda za větrovou bundu a ohromnou šálu a čelenku, které jsem si nabalila. To teplo a sluníčko co jsem si vysnila ve tři ráno při budíku ne a ne přijít. Nicméně jen cítit ten mořský vzduch, moct se procházet po rozbouřeném pobřeží a o nic se nestarat bylo hodně příjemné.

Další den jsme se probudili do krásného slunečného dne. Počasí nás ale přes okno klamalo. Když jsme vyšli ven, abychom se přesunuli na snídani, málem jsme uletěli. Appka počasí v mobilu ukazovala vítr o síle 43 km/h na celý den. Nicméně jsem si nenechala zkazit náladu a po snídani jsem vyrazila k bazénu s knihou v ruce. A trošku prazvláštně oblečená – plavky, na nich letní šaty, dlouhý svetr, šála a čelenka. Říkala jsem si, že tam prostě musím za každou cenu využít těch krásných lehátek a příjemného prostředí u bazénu. Po minutě rozkládání ručníku na lehátko jsem to vzdala a nějak na něj rychle žuchla, aby mi neuletěl. Zachumlala jsem se a začala číst. Kolem poletovalo kde co, chvílemi i plastové stolky a lehátka. Asi po hodině a půl čtení, kdy mi vlastně bylo celkem chladno, ale zvykla jsem si na poryvy větru, jsem si všimla, že mi růžovějí nohy. Ty jediné jsem totiž měla vystavené slunci. No pravda, ono to slunko opalovalo a celkem dost silně, jenže při 20 stupních a silném studeném větru, mi to nepřišlo.

Ač to bylo k neuvěření, nohy jsem si spálila úplně na uhel, nikdy se mi nic podobného nestalo. Už večer jsem měla problémy nohy ohnout a po ránu na ně i došlápnout. Další den byl tedy ve znamení ležení na pokoji. Nedokázala jsem si na nohy nic obléct a vylézt znova na slunce jsem se neodvážila. Nicméně foukalo nejvíc za celý týden, takže jsme toho nijak zvlášť nelitovali. Jen jsem tedy nohy mazala a mazala a doufala, že bolest brzy přejde. Jen pro informaci – nohy jsem měla rudé jak rak ještě před pár dny – takže spálení vydrželo skoro dva týdny.

Následující dva dny trošku vítr zmírnil – cca na 25 km/h, takže jsme se vydali porozhlédnout se po ostrově. Jako první jsme se jeli podívat do vesničky Ajuy. Kde je nádherná černá pláž, a procházkou po útesech kolem pobřeží jsme se dostali až k tamním jeskyním vymletých oceánem. Musím říct, že tohle bylo za mě nejkrásnější a nejkouzelnější místo z celého ostrova. Nechtělo se mi odtamtud pryč. Pokud se někdy vydáte na Fuerteventuru, tohle musíte rozhodně vidět. Také jsme vyjeli do hor na nějaké vyhlídky, kde tedy vítr o hodně zesílil. Jelikož ale nestojí v cestě žádný porost, výhledy byly parádní.

V dalších dnech jsme navštívili město Corralejo, kde jsme si dali výborný oběd ve vyhlášené restauraci Tapas Oliver. Dál jsme se vydali na písečné duny u Corraleja, kde jsme si opravdu připadali jako na poušti, až teda na to, že tam byla celkem velká zima – zase kvůli velkému větru.

Navštívili jsme rybářské muzeum, jež se nachází ve stále funkčním majáku Tostón, kousek od El Cotilla, kde mě především zaujala informace, jak rybáři své lodě stavěli. Neměli totiž k dispozici žádné dřevo, jelikož na Fuertě nebyly stromy. Lodě tedy stavěli z naplaveného dřeva z oceánu.

Viděli jsme také nespočet krásných a nekonečně dlouhých pláží, včetně známé Popcorn beach, což je pláž, kde jsou kamínky ve tvaru popcornu. Pozor, kamínky se odsud nesmí odnášet.

Nicméně pořád hodně foukalo, což příjemné moc nebylo, ale snažili jsme se nenechat si tím zkazit náladu. Poslední den bylo zase škaredě, už jsme trošku klesali na mysli, ale nakonec jsme se rozhodli, že prostě zkusíme jet někam na jih, na druhou stranu ostrova, třeba tam bude lepší počasí.

Vydali jsme se tedy na Aloe vera farmu poblíž Gran Tarajal a udělali jsme dobře. Foukalo jen lehce a bylo o poznání tepleji. Na farmě nám ukázali, jak se aloe porcuje a zpracovává a také nám vysvětlili, že zdejší aloe vera má asi třikrát vyšší účinnost kvůli sopečné půdě, jež tu na ostrově je. Koupili jsme si nějaké produkty a vydali jsme se do města Gran Tarajal, kde bylo taktéž moc pěkné počasí. Prošli jsme se po pláži, smočili nohy v oceánu a našli výbornou restauraci Mamá, z jejíž zahrádky jsme mohli pozorovat surfaře sjíždějící obrovské vlny.

Nemohli jsme si přát hezčí zakončení dovolené. A příště zkusíme zase jiný kanárský ostrov. A uvidíme, třeba tam budou i nějaké ty stromy!

Publikováno

Přes Norsko, Dánsko a Mallorcu až do karantény

Když jsme minulý rok na podzim plánovali dovolenou na letošní rok, opravdu jsme netušili, co to přinese!

Ondrovi už budou dva roky, pojeďme někam sami bez něj, říkali jsme si. A tak jsme se domluvili s rodiči na hlídání a začali přemýšlet, kam bychom vyrazili. A vzniklo z toho Norsko! Po přečtení X článků a zhlédnutí několika videí o něm, jsme měli rozhodnuto. Letenky byly levné a tak jsme koupili z Prahy do Bergenu letenky od KLM a zpáteční letenky od Norwergerian. Strávila jsem nespočet hodin plánováním trasy našeho výletu – chtěli jsme strávit dva dny v Bergenu a zbytek dovolené projet jihozápad Norska v půjčeném autě, přespávat po airbnb, přímo v autě, anebo ve stanu. Po Vánocích jsme ve slevách koupili super malý, a lehký stan, plánovali dál a tešili se. Nicméně COVID dál sílil a Norové známí svým konzervativním a striktním přístupem měli přísná opatření a vypadalo to, že turisty pouštět nebudou. Již dva měsíce před případným odletem (který měl být 2.7. – pozdější osudné datum!) jsem skoro každý den sledovala stránky jejich ministerstva s nadějí, že to otevřou a my odletíme. Naději jsme pomalu ztráceli, nejdříve nám nesmyslně změnili zpáteční let z Norska tak, že bychom navazující lety nestíhali – letenky jsme tedy refundovaly. Potom nám zrušili i ubytování na první dvě noci v Bergenu, turisty dál nepouštěli…

Když se tedy 5.6. Dánsko otevřelo pro turismus, a zpáteční letenky do Kodaně byly jen za 500 Kč, neváhali jsme a koupili je s tím, že prostě uvidíme. A tak jsem zase žhavila internety a sháněla informace o Dánsku a zase jsem strávila X hodin plánováním dovolené tam. Jenže asi týden před odletem (který měl být 4.7.) přišel Honza s tím, že celý týden by nám v Dánsku propršelo a my jsme měli v plánu spát skoro celý týden ve stanu o rozměrech 200×120 cm. Jelikož měl Honza za sebou velmi náročný měsíc v práci a na dovolené si chtěl odpočinout, ne se stresovat s počasím a já jsem měla za sebou prodělanou angínu, laryngitidu a pořád jsem měla nekončící rýmu, rozhodli jsme se, že Dánsko taky neklapne a že úplně otočíme a pojedeme někam na jih k moři.

Ani ne týden před plánovaným odletem do Dánska jsme tedy narazili na celkem dobré letenky na Mallorcu s odletem ve stejný den, jako jsme měli odlétat do Dánska – neděle 4.7. A tak jsme je koupili a já už POTŘETÍ plánovala naši dovolenou!

V pátek 2.7. odpoledne jsme šli na PCR test, abychom se prokázali letecké společnosti, že nemáme COVID. Na Mallorcu stačil pouze vyplněný formulář s vygenerovaným QR kódem. V sobotu jsme tedy nachystali věci do kufrů, které jsme několikrát přebalovali, abychom se vlezli do 8kg a nemuseli tak platit vyšší rate za letenku. Já našla několik hotelů, autopůjčovnu a čekali jsme na výsledky PCR testů, abychom vše mohli zabookovat a udělat check in. Jenže výsledky nepřicházely. Garantovali nám, že přijdou do sobotní půlnoci a tak jsme čekali a čekali. Nakonec jsem check in přece jen udělala, plná nervozity a těšení se na nedělní odlet. Nachystané kufry, oblečení na zítra, všecko ready, jen ten blbý výsledek furt nikde. No a pak konečně přišel, cca po desáté hodině večer!

Honzovi přišel email s potvrzením asi o minutu dřív než mě, říká mi: „Už to přišlo… a jsem pozitivní“. Moje reakce byla opakovaně: „Děláš si prdel?“ a jeho opakované: „Ne, nedělám“. Zhruba za minutu tedy přišel výsledek mně a já s adrenalinem v krvi klikala svoje rodné číslo a pak se na mě otevřelo potvrzení s výsledkem NEGATIVNÍ. Stoupla jsem si a stále nevěříc, že je Honza pozitivní jsem k němu přešla a nakoukla mu přes rameno na obrazovku počítače a tam fakt: POZITIVNÍ.

Moje samozřejmá reakce byly slzy v očích a víra, že Honzův výsledek je falešně pozitivní a že se to ještě „nějak dá spravit“ a že přece MUSÍME odletět na námi rok vysněnou dovolenou jen ve dvou! Že to přece nejde, aby jedno slovo POZITIVNÍ tohle všecko zmařilo! Navíc Honza neměl vůbec žádné příznaky, to bych spíš já mohla být pozitivní, když jsem byla celá nachcípaná přece! Taky jsme víc jak tři týdny po první dávce… Honza si doma ještě dělal antigenní test (který si musel dělat každý týden v práci), který vyšel negativně – lze tedy vidět k čemu ty antigeny asi jsou…

No… je úterý, 30 stupňů a my sedíme doma – respektive, Honza sedí na terase a spí v ložnici. Já mám pro sebe obývák a spím v Ondrově pokoji (který je naštěstí u mých rodičů a tak se karanténě vyhnul). Takže jsme v izolaci, já jdu zítra na test a modlím se, abych nebyla pozitivní a karanténa se mi tak ještě o týden neprotáhla, navíc bychom museli nějak vymyslet co s Ondrou, kdy se za námi může vlastně vrátit.

Takže jak se říká, kdo moc vybírá tak přebere… tak jsme přes Norsko, Dánsko a Mallorcu skončili v karanténě v Praze…

Publikováno

Na skok v ZOO

Dneska jsme se vydali do pražské ZOO, konečně se trošku oteplilo a nepršelo. Rozhodli jsme se tam vydat s Ondrou jen na odrážedle, bez kočárku. Jenže hned na parkovišti, jak jsme odrážedlo vytáhli a Ondra na něj nasedl, nás jeden pán upozornil, že do ZOO nás s odráželem nepustí. Takže jsme vyrazili všichni po svých.

Moc jsme toho projit nestihli, nicméně Ondrovi to vůbec nevadilo. Zvířata ho moc nezajímala, měl zájem vlastně jen o ty domácí, co jsou v dětské ZOO, pak o nějaké opice a hlavně o páva co si tam pochodoval přes trávník. Potom ho zajímali hlavně různé mostky, schody, ploty, kameny, houpačky a taky ostatní děti. Šlo vidět, jak moc mu chybí kontakt s nimi, když zavřeli jesle a teď kromě dětských hřišť moc malých kamarádů nepotkává.

Nejdřív jsme se ho s Honzou snažili lákat na různá zvířata, pak jsme to vzdali a prostě jsme chodili nahoru a dolů po schodech, čekali, až si dvacetkrát projde mostek tam a zpět, obejde celý šňůrový plot a zkontroluje, že opravdu pokračuje za dalším dřevěným kolíkem dál…

Shodli jsme se na tom, že očekávání rodiče, co všechno v ZOO děti uvidí a jak budou „kulit oči“ na zvířata, je úplně jiný, než co potom samo dítě prožívá. Navíc Ondra ještě nemá ani dva roky, takže jeho zájem o zvířata někde v dálce za plotem, nebo za sklem ještě není úplně velký.

Nicméně bylo to pěkně strávené dopoledne. Přijeli jsme ještě v dobrý čas, okolo 10 hodiny a zůstali jsme asi do 1 hodiny odpoledne. Při našem příjezdu bylo spodní parkoviště úplně prázdné a ZOO hlásila asi 1000 návštěvníků, když jsme odcházeli, bylo parkoviště takřka úplně plné a v ZOO bylo skoro 4000 návštěvníků. Ale lidé se nikde moc neshromažďovali, teda kromě nádrží s lachtany a tučňáky, a všichni na sobě měli respirátory nebo roušky. Což teda musím podotknout, že mé uši na konci už dost bolely, jak jsem na nich měla tři hodiny navlečený respirátor, takže rozhodně nezávidím lidem, co ho musí nosit třeba celý den…

Ač to Ondra zvládl dobře i bez kočárku, příště ho určitě vezmeme, abychom prozkoumali i vzdálenější terária a výběhy. A zkusíme zase jiný vchod, třeba ten na severu.

Tak krásnou neděli přeji!

Publikováno

Běhu zdar!

Nikdy mě nenapadlo, že budu jednou z těch, co bude závistivě sledovat běžecké úspěchy jiných a nemoct sama běhat. A přesně takto jsem se cítila rok zpět.

Já jsem vždycky běhala ráda a už na základní škole jsem jezdila na závody. Když pak nastal ten běžecký boom zhruba v letech, kdy jsem byla na vysoké, začala jsem běhat znovu a ráda. Bohužel k mému zklamání mě po každém běhu cca po třech, čtyřech hodinách začala bolet hlava, ve spáncích mi vždycky tepalo a bylo mi na zvracení. Zaháněla jsem to prášky na bolest. Po delší době jsem to zkoušela řešit fyzioterapiemi, následně mě to přivedlo až do Motola, kde mě poslali dokonce i na magnetickou rezonanci. Na nic nepřišli. Lékař to tehdy zhodnotil tak, že mám prostě moc dlouhý krk a hlava je na něm těžká a při běhu se kymácí. Sama se teď tady při tom jak to píšu, hlasitě směju. Taková hovadina 😊.

Roky plynuly a já chodila běhat s tím, že to prostě bolí, někdy víc, někdy míň. V těhotenství jsem s během přestala a těšila se, jak se dám po šestinedělí dokupy a zase začnu. Jak jsem se mýlila! Šestinedělí jsem nakonec absolvovala dvakrát po sobě, a to kvůli mým poraněním při porodu. Ani potom jsem ale nebyla úplně okej. Musela jsem chodit na fyzioterapie a ani moje kyčle se netvářily na to, že bych s během měla někdy v blízké době začít.

První běh jsem tedy absolvovala skoro přesně půl roku po porodu, v lednu 2020. Ještě ten den večer jsem myslela, že umřu bolestí jak hlavy, tak kyčlí. Druhý den jsem s obtížemi chodila, ale tak co jsem čekala že 😊. Dala jsem si tedy asi 3 měsíční pauzičku a zkusila to na začátku dubna znova, a znova to nešlo… Nechala jsem to tedy být.

Hledala jsem a zkoušela zjistit (a ne poprvé), proč mě ta hlava bolí a čím to může být způsobeno. Nějakým zázrakem mi to našlo stránku s onemocněním čelistního kloubu. To mě zaujalo, protože moje čelist je kapitola sama o sobě a v té době mě už zhruba týden dost bolela. Když jsem dočetla článek, dávalo mi smysl, že to je přesně to, co se mi děje. Jelikož mi už od malička přeskakuje čelist a mám ji značně povolenou, dost se tímto mechanicky opotřebovává a vznikl mi tam chronický zánět, jak mi potom potvrdil můj zubař.

Bylo tedy potřeba, abych se objednala na specializovanou kliniku, kde mi čelist lépe vyšetří a navrhnou nějaká řešení. Objednávala jsem se v září 2020 a objednali mě až na září 2021 ☹. Co se dá dělat, pouze čekat.

Nicméně mě pořád ovlivňovali lidi na sociálních sítích s tím, jak běhají a jaké dělají pokroky. No a nedalo mi to, v lednu 2021 jsem si zase obula tenisky a zkoušela vyběhnout. Kyčle se zase ozvaly, ale cítila jsem, že s pravidelným protahováním to půjde. Jenže ta čelist prostě nedala pokoj, byl dokonce den, kdy jsem nechtěla ani mluvit a jíst, jak mě to bolelo. Dostala jsem od doktorky aulin a útěchou mi bylo, že jsem našla kliniku, kam mě objednali už na květen!

Běhat jsem nepřestala a přišla na to, že když chodím běhat večer, čelist a hlava mě „nestihnou“ začít bolet než jdu spát. A ráno zatím taky nic, asi jak se ve spánku tělo uvolní a zregeneruje. No a tak běhám pravidelně už od půlky února a jde to!

Dělá mi to radost a snažím se běhat podle tepové frekvence, abych takzvaně „neběhala vniveč“, ale udržovala se v aerobní zóně. A najednou je to běhání ještě lepší a radostnější. Už mě nemotivuje čím dál nižší průměrné tempo na kilometr, ale čím dál nižší průměrná tepová frekvence. Běhám tedy pomaleji, za to ale vydržím v pohodě s dechem, vychutnávám si hudbu nebo podcasty ve sluchátkách a dokonce se při běhu i usmívám. A pokroky vidím, tepovka a průměrné tempo (které jsem si ale zakázala sledovat a řídit se jím) se snižuje, zatímco délka trasy na jeden výběh se zvyšuje 😊.

A co vy, jaký máte vztah k běhu? Zkoušeli jste to někdy, a pokud ano a přestali jste, proč?

Publikováno

Jak ovlivnila pandemie ženy?

Pouštět se do tohoto tématu je možná jako chodit po tenkém ledu, nicméně už se mi to nějakou dobu honí hlavou v různých podobách, a tak jsem se rozhodla to „hodit na papír“.

Žena, ať už je matkou či nikoliv, je společností pořád vnímána jako ta, která se stará „o teplo u rodinného krbu“. Stará se tedy o domácnost, manžela, děti, případně třeba ještě o domácí mazlíčky, a to také může pracovat na plný úvazek. Muž má podle společnosti jednu hlavní funkci, a tou je „zabezpečit rodinu“, tedy vydělávat peníze.

Jenže dávno jsou pryč doby, kdy žena byla opravdu „jen“ ženou v domácnosti. V dnešní době jsou ženy, které třeba vydělávají daleko víc než jejich muži. Ve většině domácností je ale pořád zakotveno to, že se ještě MUSÍ postarat i o domácnost a další. Já to nazývám takovou „druhou šichtou“, a přijde mi dost nefér, přijít z práce po stejně odpracovaném počtu hodin jako muž, ale ještě se postarat o nákup, večeři, praní, žehlení, mytí nádobí a uklízení domácnosti. A v případě, že je žena matkou, tak ještě péčí o děti.

Nejhorší na tom je, že společnost vytváří určitý tlak na ženy. Žena by měla být podle společnosti „dobrou“ matkou a být tu pro dítě 24/7, obětovat se pro něj a upřednostňovat jeho zájmy před svými. Věřím a doufám, že spousta žen má toto automaticky a položila by za své dítě život. Ale jak se říká, „vocaď pocaď.

A jak na tento tlak společnosti reagují samy matky? No jasně, že nechtějí být těmi „špatnými“ matkami a nahlas nepřiznají, že občas už to prostě nezvládají a potřebují pomoct. Nebo jen někdy chvíli tou mámou být nechtějí, přály by si třeba pár hodin jen pro sebe…

Tuto „nerovnoprávnost“ mezi ženami a muži teď ještě umocnila koronavirová krize, kdy spousta žen už neví kam dřív skočit. Babičky a dědečkové, kteří by mohli pohlídat děti, jsou rizikovou skupinou nebo bydlí mimo okres. A proto ženám, které pracují na plný úvazek a doma jim zůstaly děti na distanční výuce, nezbývá nic jiného než zůstat s nimi doma. Taková situace v kombinaci s prací na plný úvazek je udržitelná maximálně několik týdnů, ale ne několik měsíců. Žena totiž nejenže má funkci zaměstnankyně, hospodyně, mámy a uklízečky, ale pokud má malé děti, přebírá také funkci učitelky a kuchařky ve školní jídelně. Takže z mého pohledu už to není jen „druhá šichta“ ale také třetí. Těžko si v tomhle shonu žena najde chvíli pro sebe, což se stoprocentně podepíše na její psychice.

To má pak většinou dopad na celou rodinu, protože zase je to ŽENA, která tu rodinu drží nějak pohromadě, a pokud se zhroutí, nastane chaos. Nemluvě o tom, jaký vliv to má na partnerský život.

Podle Evropského institutu pro rovnost žen a mužů (EIGE ) se během první vlny pandemie zaměstnanost žen v celé EU snížila o 2,2 milionu. Až 40 % žen, které pracovaly v maloobchodu, službách ubytování, výrobě oděvů atd. (ženy tvoří v těchto odvětvích většinu pracovní síly) ztratily zaměstnání. V České republice to podle Deníku N  bylo zhruba 60 tisíc žen, jež kvůli pandemii přišlo o práci.

Dále také podle EIGE i přes rostoucí zaměstnanost loni v létě, získaly ženy o polovinu méně pracovních míst než muži. To ukazuje, že ekonomický dopad pandemie má pro ženy dlouhodobější účinky.

I když se tedy děti vrátí do škol, bude ještě dlouho trvat, než se postavení žen dostane alespoň na takovou úroveň, jakou mělo před pandemií.

A jak jste na tom vy? Mámy, ženy? Vysílám pozitivní energii a držte se!

Publikováno

Blokáda jménem Ever Given

Jsou plné noviny toho, jak loď Ever Given blokuje Suezský průplav. Dneska už se s ní podařilo částečně pohnout. A protože mě tahle kolize celkem zaujala – jak jedna loď může nadělat takových problémů, hledala jsem si i nějaké obecné informace o průplavu a jeho historii, tak bych se s Vámi o ně chtěla podělit.

Suezský průplav je dlouhý 193 km, široký v severní části 345 metrů a v jižní 280 metrů. Spojuje Středozemní a Rudé moře. Otevřel se v roce 1869, patří Egyptu (ale nebylo tomu vždy tak) a i v historii už byl několikrát uzavřen.

Suezský průplav byl na začátku prohlášen jako neutrální území, avšak pod správou Velké Británie. V roce 1951 Egypt vyhlásil nezávislost a v roce 1956 průplav znárodnil, což byla příčina Suezské krize, průplav byl tedy v letech 1956-1957 poprvé uzavřen. Další uzavření zapříčinila tzv. šestidenní válka a následně válka jomkipurská mezi Egyptem a Izraelem, kdy byl průplav uzavřen na celých 8 let (1967-1975). V průplavu bylo v době vypuknutí konfliktu 15 lodí, které zde musely zakotvit a zůstat, průplav byl totiž zaminován.

Ever Given se vzpříčila 23. března 2021 a od té doby tam tedy stále stojí a průplav blokuje. Nehoda byla zapříčiněna nejspíše silným větrem, který loď natočil. To, že loď blokuje průplav, stojí podle Bloombergu deset miliard dolarů denně. Podle zpravodajských zdrojů už některé lodě obeplouvají Afriku, aby nemusely čekat. Toto obeplutí je ale o 5 632 km delší a tedy i velmi nákladné.

Co vyšlo najevo a je úsměvné, že trajektorie lodě Ever Given, než vjela do Suezského průplavu, připomíná penis (na obrázku) 😊. A tak se vytváří různé spekulace, jestli to třeba kapitán lodi neudělal schválně atd. Já si myslím, že je asi lepší se 40 tunovou (a 400 metrů dlouhou) lodí kroužit nějak okolo, dokud nemá povolení k průplavu, než ji zastavit a pak složitě zase rozpohybovat, i když ten tvar je tedy hodně velká náhoda…

Všechno jsou to ale spekulace. Jak to bylo, ví asi jen kapitán sám😊.

UPDATE: Loď byla vyproštěna!

Publikováno

Krabičky

Jak už jsem se zmiňovala v článku o půstu, letos jsem se rozhodla to pojmout trošku jinak. V rámci toho, že se chci dostat zpět do formy a zhubnout nějaká ta kila, jsem se rozhodla pro „krabičkový půst“, tedy krabičkovou „dietu“. Slovo dieta dávám do uvozovek, protože pod tímto pojmem si spousta lidí představí hladovění. Není tomu tak. 😊

Firem, co tyhle krabičkovky dělají, je celá spousta, mě ale zaujala firma FitKitchen. Celkem dlouho jsem sjížděla jejich stránky, četla si recenze a konzultovala to s Honzou, zda do toho jít či nejít… Není to totiž úplně levná záležitost. Nicméně má to hodně výhod – ta první a jasná – ušetřený čas, protože nemusíte vařit.

No a pak jsme doma řešili ten půst a mě právě napadlo to takto spojit. Přímo u téhle krabičkovky si můžete na jejich stránkách spočítat počet kalorií, které by měly být pro vás vhodné, podle vašeho věku, váhy, výšky a toho jak často sportujete, jaký máte styl života. Pak si podle toho můžete vybrat z pěti různých variant, které se liší právě počtem kalorií. Já jsem šla o level níž, než mi kalkulačka ukazovala, s tím, že chci vidět výsledky rychle a v případě, že bych měla jó hlad, doma se vždycky můžu do něčeho zakousnout. Takže jsem si daný level objednala na celý měsíc, kdy jím tři jídla denně, krabičky mi vozí třikrát týdně, vždy na dva dny, neděle je volná. Což nám skvěle pasuje na ten náš půst, kdy v neděli se také nepostí.

První týden jsem měla trochu problém s jinou velikosti jídel, než jsem zvyklá. Konkrétně snídaně a večeře, kdy u krabiček jsou na snídaně celkem velké porce a hlavně hodně syté, na večeře jsou zase většinou jídla na bázi salátů či polévek. I když jsem tohle vlastně čekala, moje tělo to dost překvapilo a na začátku mírně protestovalo. Vyřešila jsem to tak, že jsem si snídaně občas rozdělila do dvou menších svačinek. Teď skoro po třech týdnech už mi ale sníst celou snídani problém nedělá a po večeři už nemám hlad a ani chuť dát si ještě něco dalšího. Porce na oběd jsou také menší, než jsem jedla normálně, nicméně zvyknout si na ně mi problém nedělalo vůbec. Horší pro mě teda rozhodně bylo nedat si po obědě ke kávě nic sladkého.

Asi vás tedy zajímá, kolik kalorií teď jím, kolik jsem měla předtím a jestli mám někdy hlad. Nastavila jsem si krabičky na cca 1 200 kcal denně, dříve jsem jedla v průměru cca 1 700 kcal (počítala jsem si několik měsíců kalorie přes appku YAZIO, takže data beru z ní). Takže je to celkem skok a hlad občas mám. Měla jsem teda dost na začátku, než si tělo zvyklo a teď ho mám většinou v den, kdy mám větší fyzickou aktivitu – jdu běhat nebo jezdit na koni. Řeším to většinou tak, že si vezmu kousek zeleniny, nebo plátek sýru, abych vydržela do dalšího jídla (většinou večeře), není to samozřejmě nijak extrémní a určitě hlady netrpím.

Co je na krabičkách super, že přesně vím co jím – což je i slogan FitKitchen. A mají pravdu. Na každé krabičce je QR kód, který si můžu naskenovat a ihned se dozvědět informace o jídle, jako například co je to za jídlo, co obsahuje, kolik má kalorií, nebo zda je vhodné k ohřevu. Krabičky jsou navíc i nutričně vyvážené – u každého jídla vidíte kolik má tuků, sacharidů či bílkovin.

Co se týče chutnosti jídla, tak to mě příjemně překvapilo a je nad moje očekávání. Jídla jsou velmi dobrá (ale výjimky byly), a to si o sobě myslím, že jsem dost mlsný jazýček. Jídla jsou navíc velmi rozmanitá, různé druhy salátů se zálivkami (dávají zvlášť do malého kelímku, takže si můžete dát, kolik vám vyhovuje), už jsem měla i chobotnici, krevety, hovězí, vepřové, kuřecí maso, tuňáka, lososa, těstoviny, pyré, opékané brambory, různé druhy polévek, dokonce i poke bowl a jiná asijská jídla, vajíčka k snídaním na všechny různé způsoby, také různé druhy kaší na snídaně atd. S tímto jsem opravdu velmi spokojená.

Jediná nevýhoda krabiček z mého pohledu je ten plastový odpad z nich, nicméně chápu, že jinak to asi dělat nejde… Odpad samozřejmě doma třídíme, krabičky umývám a vyhazuju do plastů.

Jsem teď ve své čtyřtýdenní krabičkové jízdě zhruba za polovinou a zatím musím říct, že se díky lepšímu stravování a běhu cítím po fyzické stránce o dost líp 😊.

Publikováno

Lockdown – týden první

Od pondělí se zavřely školky, takže jsem se domluvila s kamarádkou a její dcerkou, která chodí také s Ondrou do školky, že zajdeme hned v pondělí na hřiště. Říkaly jsme si, jaký si uděláme „plán na přežití“ v lockdownu s dětma, že společně ty tři týdny budeme trávit při hezkém počasí venku na hřišti… Ha-ha, jak jsme se mýlily. Na hřiště jsme dorazili zhruba před 10 ráno, obě samozřejmě s respirátory (ty jsme nosily na hřišti vždycky, i když to nebylo povinné). Děcka si hrály, my si povídaly, pak jsme se přesunuli na jiné hřiště, když mi po chvíli kamarádka říká: „Nepřišla ti taky divná zpráva? SMSka?“. Tak mrknu na mobil a fakt – SMSka z hygieny, že byl Ondra v kontaktu s nakaženým. Přišlo nám to oběma, takže školka! Někdo ve školce měl COVID-19. Ve zprávě stálo, že máme dodržovat karanténní opatření. Koukly jsme s kámoškou na sebe, sebraly děcka z hřiště, zasmály se tomu, jak jsme si ten „lockdown“ pěkně naplánovaly a loučily se stylem, tak čau za týden 😊.

Ještě ten den jsem volala pediatrovi, poslal nám hned e-žádanku, a já googlila, jak Ondru nechat otestovat. Zda ze slin, nebo normálně výtěrem z nosu. Nakonec jsem našla jedno odběrové místo v Praze, kde se odebírá ze slin a funguje to na e-žádanku. Bylo to teda přes půl Prahy a jediné volné místo na druhý den bylo v 8:08.

Druhý den ráno po cestě na odběrové místo jsem Ondru „připravovala“ na to, co se asi bude dít. Přijeli jsme na místo s rezervou asi 10ti minut. Venku před odběrovým místem už byla celkem velká skupina čekajících lidí, na to, že za dvě minuty teprve otevírali. Dost mě to zarazilo, protože když jezdíme s Honzou na testy do Karlína, nikdy nepotkáme ani živáčka. Stoupli jsme si tedy bokem, já si k Ondrovi dřepla a ukázala jsem mu, kam půjdeme, a znovu mu vysvětlila, co ho asi čeká. Mezitím před dveře přicházeli další a další lidé, sice si drželi nějaký odstup, dva metry to ale převážně nebyly. Navíc valná většina co přišla, se začala okolostojících ptát, zda taky čekají na ten a onen odběr, na kolik jsou objednaní atd. Ztrácela jsem pomalu trpělivost. Ondra bez ochrany pusy a nosu (zkoušela jsem mu samozřejmě přetáhnout nákrčník, ale nenechal si ho), okolo plno lidí co čekají na test… Když se ve dveřích objevila paní z odběrového místa, vzala jsem Ondru a vecpala se dovnitř. Čas, na který jsme byli objednaní, už uplynul, a fakt se mi tam nechtělo stát s tolika lidmi.

Podala jsem té paní Ondrovu kartičku ZP a říkám, že jdeme na test ze slin, načež mi ona řekla, že to Ondra určitě nezvládne, že by musel plivnout. Přitakám, že to fakt ještě neumí a že by bylo fajn, kdyby to měli uvedené jako info na webovkách. Načež ona jen krčí rameny a posílá nás na normální výtěr. Psychicky se připravuju, že to bude s Ondrou boj. Sedáme si na židličku a přichází milá paní, koulí na Ondru očima přes brýle a ptá se kolik mu je. Odpovídám, že rok a půl. „Tak to uděláme jen z pusy“, povídá a mě padá kámen ze srdce. Říkám Ondrovi, ať udělá „ááá“, jako tygr, jako když si čistíme zuby a on k mému překvapení poslechne, otevře pusu, paní mu tam zakroutí tyčinkou a my odcházíme a Ondra dělá „pápá“. Neskutečně ho venku chválím.

Ještě odpoledne nám přijdou výsledky s tím, že je Ondra negativní. Nicméně i tak musí být v karanténě. Já tedy na Facebook Marketu okamžitě objednávám dětskou klouzačku a vymýšlím, co teda budeme doma dělat. Celkem jsem se toho děsila, jelikož jsem byla zvyklá mít Ondru třikrát týdně na dopoledne ve školce, abych mohla pracovat. A teď najednou máme být doma, nesmíme ani na hřiště, ani před barák na odrážedlo. A ono je to kupodivu vlastně celkem v pohodě. Ondra už si pěkně vyhraje sám, přeskládává si každý den svoje autíčka z jednoho konce bytu na druhý, pouští je ze skluzavky, stavíme věže z kostek, koukáme na pohádky… jde to 😊. No, ještě pár dní nám z té karantény zbývá, už to nějak doklepeme, ale je to pro mě celkem psychicky náročné. Dovedu si představit, že karanténu bez dítěte bych si možná i nějakým způsobem „užila“ (samozřejmě při negativním testu, tak jak to má teď Ondra). Těch seriálů a knížek co mám na „listu“ je spousta.

Včera jsme částečně odzimovali a uklidili terasu, dneska dopoledne tam zaseli nějaké bylinky. Ondra na terase řádil na odrážedle a byl neskutečně šťastnej. Nejezdil na něm skoro týden, tak mu to dost chybělo. Dokonce, když jsem před ním odrážedlo nesla na terasu, a Ondra ještě seděl v obýváku, začal hrozně brečet, kam mu ho nesu, že si na něj hned chce sednout a jet. 😊

Tak Vám přeji krásný prosluněný den!