Rubrika: Můj svět

Už rok jsem na rodičovské, ale do práce jsem se hnala už v Ondrových 5ti měsících a pracovala alespoň na homeoffice, což s malým nehýbajícím se miminkem šlo celkem dobře. Jenže loni o letních prázdninách už mi Ondra začal chodit a já si říkala, jak to budu v říjnu (kdy jsem čekala zase první pracovní nasazení po létě) dělat. A napadlo mě, že dáme Ondru do jeslí, pokud se mu tam bude líbit… Začátky byly trošku těžší, uplakané, ale brzo si zvykl a moc se mu tam líbí.

No a mě se takto naskytly dvě volné dopoledne v týdnu. A jelikož práce ještě moc nebylo, říkala jsem si, že čas využiju pro sebe a budu chodit na bazén a na jógu… prostě se nějak dostat do formy, začít sportovat. Jenže po prvním týdnu v říjnu (od kdy byl Ondra ve školce) přišlo kvůli COVID-19 uzavření sportovišť. A tehdy mě napadlo, tak co zkusit zase koně? Prošla jsem několik webových stránek jízdáren okolo Prahy, jedna mě zaujala, a tak jsem tam poslala nezávaznou registraci. Asi týden se nic nedělo, a tak jsem to vypustila z hlavy. A pak jednou v neděli mi přišla smska, zda bych nemohla ve čtvrtek v 9.00 na výcvik. Hleděla jsem na to a říkala jsem si „aha, tak je to tady“. A odepsala jsem, že moc ráda přijdu. Ve sklepě jsem hrabala a hrabala, až jsem konečně našla svoje jezdecké chapsy a rukavice, do decathlonu jsem si „klikla a vyzvedla“ přilbu a hurá ve čtvrtek na koně!

No co Vám budu povídat, ve čtvrtek ráno tréma a obavy, co když spadnu, co když na toho koně ani nevylezu?

Dojela jsem tedy kolem 8.45 na jízdárnu, nikde ani živáčka, zaparkovala jsem, vylezla jsem z auta, koukla na koně do ohrady a pořád jsem čekala, kde se zjeví trenérka nebo nějaký další člověk. Nikde nikdo. Krátce před 9 hodinou přijela trenérka a říká mi, že si mě s někým spletla, že většinou když přijede, už mají lidi koně venku z ohrady, nasedlaného a přichystaného na ježdění.

Tak jsem ji uvedla do obrazu, že jsem tam nikdy nebyla, na koni jsem neseděla dobrých 12 let, takže je to vlastně moje „druhá premiéra“. Ona byla úplně v pohodě a řekla mi „no jasný to zvládneme, tady máte vodítko, dneska máte támhletoho černýho, vysokýho“ a poslala mě do ohrady. Měla jsem teda hodně velký respekt, kůň byl fakt obrovskej, ale i s malou dušičkou v sobě jsem to zvládla, koně odchytla, vyvedla z ohrady a uvázala před stájí. Pak mi dala trenérka do ruky sedlo a uzdečku a zase mě nechala, ať vše udělám. Více méně mě tak „hodila do vody“, z čehož jsem byla tehdy celkem vykulená, teď s odstupem to samozřejmě chápu a jsem za to ráda.

No a pak se šlo jezdit! Musím říct, že po schůdkách jsem na koně nikdy nelezla, ale tenhleten kůň byl fakt tak velikej, že jsem za schůdky byla dost ráda. Vyškrábala jsem se na něj a hned jak jsem usedla, jsem pochopila, vzpomněla si, a byla na moment úplně v jiným světě. Kdo to nezažil, nepochopí. Sedět na koni a koukat z jeho hřbetu, to je prostě úplně jinej pohled na svět. A mně se po tolika letech úplně všechno vrátilo. Instinktivně jsem dělala to, co jsem myslela, že už dávno neznám a neumím. Celou hodinu jsem se jen usmívala jak blbeček, byla jsem doopravdy šťastná.

A tohle štěstí zažívám každý týden, když u koní jsem. Naplňuje mě to, dělá mi to radost, je to pro mě relax, útěk od starostí. Miluju to. Jezdím tedy už od listopadu, a za ty čtyři měsíce jsem se i po technické stránce kousek posunula, vyzkoušela jsem si jezdit na 4 různých koních, ještě jsem zatím ani jednou nespadla :D… I když s mou nejmilejší Belou k tomu nemáme občas daleko, jak se mi pokaždé plaší všeho co kolem proletí, projede, nebo projde 😊.

No a samozřejmě nebudu lhát, druhej den po prvním ježdění jsem myslela, že se ani z postele nezvednu, to trvalo cca 5 dnů. Po druhém ježdění to by bylo lepší a pak ještě lepší, ale i tak mi to dává celkem zabrat! Musím trošku máknout se svojí fyzičkou.

Takže pokud máte i vy nějakou vášeň, na kterou jste v poslední době neměli čas, nebo nějak to vyprchalo… Prostě ať je důvod jakýkoli, v podstatě vždy se k tomu lze vrátit. Najít cestu zpět. A třeba Vám to bude dělat aspoň takovou radost, jako teďka dělají moje jízdárenské pokusy mně.

Krásný den!

Když jsem koncem minulého roku po 12 letech zase sedla na koně, proletělo mi hlavou, že jsem se asi zbláznila – nutno podotknout, že tenhle kůň pode mnou byl fakt obrovskej 😊. A jak jsem k tomu teda přišla? No asi bych to měla vzít pěkně od začátku, takže v tomto článku spíš osvětlím, jak jsem ke koním přišla poprvé 😊.

Jako malá jsem jezdila na koni zhruba od 12 let. Já měla koně ráda už od malička, ale dostala jsem se k nim tak nějak více až zhruba v těch 11-12 letech.

Ve vesnici kousek od našeho města byla dostihová stáj. Jezdila jsem kolem na kole a tak nějak jsem ji „okukovala“, až jsem se jednou odvážila dovnitř. Zeptala jsem se tam holek, které se o koně staraly, zda bych mohla taky a ony přitakaly a hned mi jednoho koně přidělily – a co to vlastně byl kůň „na starost“? Jelikož to byla dostihová stáj, holky, co se o koně staraly, si málokdy „zajezdily“, ale byly na blízku těm úžasným zvířatům, mohly je každý den čistit – v koňáckém hantecu „pucovat“, nosit jim laskominy atd. 😊.

Můj první takový kůň „na starost“ byla chovná kobylka jménem Gay Ireland a doteď si pamatuju, že se narodila 11.5.1991, takže byla stejně stará jako já! 😊. No koní na starost jsem za ta léta, co jsem tam strávila, dostala ještě více a ano, pamatuju si jména a narození všech – byl to pro mě tenkrát jako pro malou holku úžasný svět a milovala jsem trávit čas ve stáji, vůni sena a slámy a všechno okolo. Moc ráda na ty roky vzpomínám, těch zážitků a dobrodružství co jsme tam prožili…

S přibývajícím časem jsem dostala možnost i na koních jezdit, ale nikdo nás to moc neučil, spíš jsme byli samouci. Jenže tato stáj se dostávala do finančních potíží a začala koně rozprodávat, což bylo pro nás, jako malé holky, tenkrát velice smutné.

Díky těmto prodejům jsem se ale dostala do jiné stáje, vzdálené asi 20 kilometrů, kam se pár „našich“ koní prodalo. Tam jsem začala jezdit už více, na lepších sedlech, poprvé také na jízdárně s pískem! Ne jen v ohradě s udusanou hlínou! Zde jsem zlepšovala své jezdecké „umění“ a učila se první skoky přes překážky a nějakou tu „techniku“.

Když jsem začala chodit na střední školu, kam jsem dojížděla, bylo času na koně míň a míň. Našla jsem si sice ještě jinou stáj, blíž ke škole, kde jsem si platila jezdecké tréninky, jenže už to nebylo „ono“. Neměla jsem ke koni, na němž jsem jezdila, vlastně žádný vztah. Šlo jen o ježdění, a to mě po letech strávených v dobrém kolektivu a u koní, jež jsem milovala, tak nějak nenaplňovalo. Když jsem nastoupila na vysokou školu, kde jsem bydlela na kolejích, přestala jsem jezdit úplně.

No a vrátila jsem se k ježdění až teď po 12 letech! A o tom proč a jak, bude můj další článek 😊.

Jelikož jsem vyrostla v křesťanské rodině, tak půst a postní dobu znám. Jen pro informaci – 40ti denní půst začíná na Popeleční středu a končí Velikonocemi. Tato doba má vlastně 46 dnů, ale protože v neděli se půst nedrží a do Velikonoc je to 6 týdnů, je to opravdu 40 dnů bez masa. No a zítra máme právě tu Popeleční středu – tedy začátek půstu!

Poměrně nedávno jsem zaregistrovala, že se tenhle klasicky křesťanský zvyk objevuje v jiných podobách. Poprvé jsem to vzala na vědomí, když mi kamarádka a tehdy ještě kolegyně Verča v práci oznámila, že jí začíná půst a že nebude jíst pečivo a cukr. No a mě to naprosto nadchlo a tak jsem do toho šla s ní a naordinovala jsem to samé i mému Honzovi.

A od té doby, což jsou asi 4 roky nazpátek, máme každý rok půst, kdy se vzdáváme něčeho, co máme rádi. Já se už takhle vzdala brambůrků a podobných laskomin, alkoholu, pečiva, cukru, čokolády… už se ani nepamatuju čeho ještě dál… Také bych ještě měla poznamenat, že jsme to vždycky drželi celých 46 dní, protože jsme si až loni, někdy těsně před Velikonocemi uvědomili, že v neděli to držet nemusíme. Honza dokonce loni zvládl celých 46 dnů bez kávy! Za což má můj obdiv a možná to taky nějaký budoucí rok zkusím.

Já jsem to letos vzala trošku jinak, a jelikož se chci po porodu dostat zpět do formy, budu jíst 46 dní pouze předem daná jídla a nebudu pít alkohol kromě nějakých sociálních eventů (na tohle mě přivedla Verča, která to má letos taky tak). Tímto děkuju a zdravím Veru! 😊

Tak co, navnadila jsem Vás k tomu, abyste do toho šli s námi? Co si odepřete letos vy? A věřte, že když to dáte, máte pak ze sebe super pocit!

Dneska jsme jeli od rodičů, kteří bydlí na Olomoucku. Když jsme byli kousek před Litomyšlí, uviděli  jsme za námi octávku se zapnutými majáky. Honza, který řídil, je tedy pustil před nás a v ten moment se na displeji, který mělo auto za zadním oknem, objevilo: „Jeďte za mnou, policie“. Tak jsme si řekli, to je průser! Na jedné odbočce jsme teda museli zastavit, což probudilo Ondru, který spal vzadu v sedačce. Nicméně pánové policisté byli vcelku příjemní, dali Honzovi dýchnout, zkontrolovali doklady a pak mu se šibalským úsměvem, (který jsem si domyslela jen z tónu hlasu, protože měli samozřejmě roušky) řekli, že jel vlastně rychleji, než měl a že teda dostane pokutu. Naštěstí nebyla moc vysoká a vlastně to nejhorší co se stalo bylo, že nám tímhle probudili Ondru :D.

Nicméně tohle ve mně vyvolalo vzpomínku na to, kdy mě jako tenkrát poměrně čerstvou řidičku zastavili policisté poprvé a jaký to byl trapas. Vjížděla jsem tenkrát do Šternberka, mého rodného města, a měla jsem půjčené auto od kamaráda. Byla tma a najednou jsem uviděla policistu u krajnice, jak mi ukazoval, abych zastavila. Zajela jsem tedy k nim, zastavila, stáhla okénko. Policista mi zkontroloval doklady a zeptal se mě, zda jsem něco pila. Odpověděla jsem, že ne, načež vytáhli přístroj a chtěli mi dát dýchnout. Předtím mi jeden z policistů řekl, abych se předtím hodně nadechla. Vzala jsem si od nich tedy ten přístroj, dala si trubičku do pusy a zhluboka se nadechovala…. No asi chápete… prostě jsem v tom stresu měla v hlavě úplně prázdno a fakt místo toho, abych do přístroje dýchla, jsem se prostě zhluboka nadechovala :). Policisté mi to teda znovu vysvětlili, a podle mě čekali, že budu mít nejmíň tak 2 promile, nebo jsem úplně blbá…. Nenadýchala jsem samozřejmě nic, ale trapná situace nebrala konce! Policisté se s úšklebkem loučili, já chtěla odjet, když jsem si uvědomila, že v tom stresu, že mě staví, jsem vytáhla klíče ze zapalování a teď nevím, kde jsou. V autě tma, mobily s lucernou tenkrát nebyly… No musela jsem zavolat na odcházející policisty, zda by mi neposvítili baterkou v mém autě, že tu mám někde klíč a že bez něj nenastartuji. Opravdu nevím, co si o mě tenkrát museli myslet, ale klíč jsem našla a se slovy policisty: „prosím Vás slečno už jeďte“ jsem celá rudá startovala a ujížděla pryč.

První věc, o které bych měla napsat, je, co mě k tomu vlastně vedlo. Jak mě to napadlo a proč jsem se do toho tak najednou pustila.

No, odpověď není jednoduchá: už jako dítě jsem byla poměrně kreativní tvor, milovala jsem knížky, hodně jsem četla a pak i zkoušela psát své vlastní výtvory – příběhy. Nejdříve ručně do starých sešitů, či tehdy „notebooků“, takové ty sešity s pevnou vazbou, jestli si na ně vzpomínáte 😊. Poté i na našem prvním počítači, nejdříve do NotePadu a poté samozřejmě do Wordu 😊. Některé příběhy mám ještě uložené na Dropboxu… Také jsem vyráběla časopisy a „prodávala“ je za 2 koruny tátovi. Měl tam vždycky nějaký článek, osmisměrku, křížovku, nějakou spojovačku a samozřejmě omalovánku.

Jak je zřejmé, ve škole jsem milovala češtinu a hlavně sloh, ze kterého jsem vždycky měla skvělé hodnocení. No jenže pak jsem se dostala do puberty, kde se moje kreativita trochu „ztratila“, dost jsem četla, ale už jsem nic moc nevytvářela, kromě několika básniček k narozeninám pro mého přítele, nynějšího manžela Honzu 😊. Pak se možná dá taky zmínit nějaká kreativita v rámci seminárek do školy, bakalářské a diplomové práce – to byly slušné bichle a vlastně moje první „knihy“ ve tvrdých deskách! 😀

Potom jsem nastoupila do práce a na nějaké psaní už vůbec nebyl čas, ten mi zůstal alespoň na knížky, kterých jsem četla stále hodně.

No a teď, když už jsem rok a půl „doma“ se synem, i přesto, že částečně pracuji z homeoffice mě to tak trochu dohnalo, a ráda bych se zase nějak kreativně „vybila“. A jak mi nedávno řekla moje dobrá kamarádka Verča: „Hele, všichni lidé nejsou stejní, někdo potřebuje v životě víc barev.“ Tak si myslím, že tohle psaní a moje znovu objevené ježdění na koni jsou ty moje další barvy, které jsem potřebovala ve svém životě k nějaké duševní spokojenosti, a podle mě skvěle pasují už k těm zajetým: „máma“, „manželka“, „robot v domácnosti“😊 …atd.