Bali byla naše druhá velká dovolená. Následovala asi tričtvrtě roku po Srí Lance, v květnu 2017. V práci jsem si tehdy všimla, že nemám na druhou polovinu května žádné zakázky, a tak jsem si tam šupla dovolenou a vymýšleli jsme kam pojedeme. Rozmýšleli jsme se mezi Amerikou a zase nějakou Asií, když se objevili levné letenky na Bali. Takže bylo jasno. Trošku jsme si lámali hlavu s tím, že přílet zpět do Prahy byl 2. června, přičemž třetího měl můj brácha svatbu na Moravě. Nakonec jsme si řekli, že to zvládneme! Plánovali jsme tedy, co všechno procestujeme. Chtěli jsme zahrnout i cestu na ostrov vedle Bali – Lombok, kde jsme plánovali vystoupat na nejvyšší horu Indonésie, sopku Rinjani. Také jsme chtěli navštívit město Yogyakartu na ostrově Jáva (jež také sousedí s Bali). Zde jsou totiž dva chrámy, jež jsou zařazeny ve Světovém dědictví UNESCO. Je to buddhistický chrám Borobudur a hinduistický chrám Prambanan. Dále jsme chtěli navštívit mini ostruvky Gili islands mezi Bali a Lombokem. Nakonec jsme návštěvu Lomboku museli vyřadit, abychom vše ostatní stihli.
Ještě stojí za zmínku, že ráno v den odletu (letěli jsme navečer) jsem dostala pásový opar, jímž jsem jako malá trpěla, což je celkem bolestivé onemocnění. Uprosila jsem doktorku přes telefon, aby mi napsala prášky, co si vezmu ssebou a odletím i přesto, že mi teda úplně do skoku nebylo.
První den dovolené jsme vlastně strávili v letadle, jelikož jsme na Bali letěli zhruba 30 hodin :). Letěli jsme se společností KLM, s přestupem v Amsterdamu a potom s mezipřistáním v Singapuru (kde jsme jen doplnili palivo a pokračovali na Bali). První a druhou noc jsme měli zařízené ubytování v hotelu v hlavním mestě Denpasaru. Hotel byl krásný, měl ve vnitrobloku nádherný bazén, který jsme ale bohužel nevyužili – já se s oparem ještě koupat nemohla, byla jsem infekční. Hned druhý den nás čekal celodenní výlet do již zmiňované Yogyakarty, kam jsme přelétali s leteckou společností Lion (ano, je to ta společnost, které v poslední době padalo jedno letadlo za druhým).
Nicméně let tam byl v pohodě. V Yogyakartě na letišti jsme sháněli nějakého řidiče a průvodce v jednom, který by nás po chrámech mohl provázet. Bylo tam spousta různých společností, jež takové služby nabízely. Podařilo se nám s jednou z nich domluvit, a tak jsme mířili nejdřív k Borobuduru, kde jsme tedy zjistili, že pán je pouze řidič, žádný průvodce, a jen nás ke chrámům vždycky odveze a počká na nás na parkovišti. Byli jsme hodně zklamaní a naštvaní, jak nás na letišti “oškubali”, nicméně pozdě “bycha honiti” jak se říká, tlačil nás čas. Museli jsme za jeden den stihnout oba chrámy a vrátit se na letiště, abychom odletěli před půlnocí zpět na Bali.
U brány do areálu Borobuduru nás zastavil chlapík, zda nechceme průvodce, zeptali jsme se na cenu a poté se s ním domluvili, že ho bereme. A udělali jsme dobře. Dozvěděli jsme se plno věcí o chrámu. Samotný chrám byl opravdu nádherný. Je to největší a nejstarší buddhistický chrám na světě. Má tři úrovně, kdy ta spodní má čtyři patra ve tvaru pyramidy, druhá tři patra kuželovitého tvaru a nahoře je velká kopule ve tvaru zvonu (přesneji nazýváno “stupa”). Všude kolem byli další maličké zvony (stupy) jako ozdoby. Pan průvodce nám četl různé texty, jež byly vytesány na stěnách chrámu, povídal nám něco z jeho historie a také nám řekl nějaké mýty či pověry. Například, že když třikrát obejdeme tu velkou stupu nahoře kolem dokola, splní se nám přaní. Takže jsme s Honzou chodili :).
Taky nás dost zarazilo, že na nás indonésané pořád hleděli a chtěli se s námi fotit. Moc “světlých” turistů tam totiž nepotkávali. Když jsme se dost nabažili Borobuduru, rozloučili jsme se s naším průvodcem, našli řidiče s autem a přejeli k druhému chrámu Prambanan. Ten byl taktéž velice krásný. Je to největší hinduistický chrám Indonésie. Bohužel byl velice poničen zemětřesením v roce 2006, dost z jeho věží bylo tedy rozvalených. Ten jsme zvládli už bez průvodce, opět jsme museli pózovat s místními na selfiečkách, takový o nás byl zájem. Připadali jsme si jako celebrity! Potom jsme se v areálu dobře najedli a napili, poprvé jsme také ochutnali jejich pivo Bintang, které nám velmi zachutnalo!
Poté jsme se vydali na parkoviště, kde jsme nemohli najít řidiče s autem a po několika telefonátech se dozvědeli, že někam odjel. Hrozně nás to naštvalo, protože jsme měli strach, abychom stihli letadlo. Nicméně nakonec přijel a letadlo jsme stihli bez problému, jelikož mělo asi 3 nebo 4 hodiny zpoždění na odletu. Čekání na letišti bylo pro mě s oparem hrozné (zvlášť po celém parném a namáhavém dni). Těšila jsem se do sprchy. Myslím, že jsme se ani nedozvěděli, proč to zpoždění bylo. Možná opravovali letadlo, Honzovi se po vzletu totiž letadlo zdálo nějaké “divné” :). Je pravda, že mělo zvláštní zvuk a tak nějak se poklepávalo, nicméně já jsem byla klidná a na Bali jsme doletěli v pořádku!
No a o tom, jak naše dobrodružství na Bali pokračovalo a kam jsme se vydali dál zase v dalším článku! 🙂