Když jsme se rozhodovali, na jaký Kanárský ostrov vyrazit, hlavní ukazatel pro nás byla cena letenky a ubytování, nic moc jsme jinak o ostrovech nezjišťovali, ani nijak zvlášť neplánovali co tam budeme dělat a co chceme vidět. Nakonec tedy vyhrála Fuerteventura.
Odlétali jsme v 6.15 z Prahy, takže vstávačka ve 3.00 ráno nebyla nic moc, ale vidina tepla a moře Vás jisto jistě zvedne z postele i v tuhle nekřesťanskou hodinu.
Na letišti nás čekala fronta k přepážce, jelikož s Eurowings si bohužel nešlo letenku vybavit online. Náš pětihodinový let byl klidný a se sluchátky v uších nebo klimbající, jsme jej přečkali celkem pohodově. Přistání bylo trošku divoké, protože dost foukalo, pršelo a bylo pod mrakem. Ostatně vítr nám byl pak průvodcem po ostrově i celý následující týden a není se čemu divit – jméno ostrova Fuerteventura tomu i napovídá. „Fuerte“ totiž znamená „silný“ a „ventura“ je „štěstí“ nebo „vítr“. Za mě teda rozhodně ten vítr.
Hned na letišti jsme si stoupli do další fronty – na půjčení auta. Přepážek různých společností tam bylo několik, ale fronty různé – ta naše byla druhá nejdelší, hned za frontou u společnosti Cicar (kteří mají na celých kanárech nejlepší hodnocení). My jsme si půjčovali auto u Autoreisen a můžu jen doporučit. Vystáli jsme si tedy ve frontě cca 90 minut a konečně dostali klíčky od našeho bílého renaultu Clio.
Ačkoliv jezdí na Fuertě i mhd, automobilová doprava je na kanárech nejpoužívanější – navíc se s auty může „přejíždět“ pomocí trajektů i na další ostrovy.
Vydali jsme se na cestu na severozápadní cíp ostrova do městečka El Cotillo, kde jsme měli ubytování. Když jsme vyjeli z letiště celkem nám spadly brady, jak jsme koukali na tu scenérii okolo nás. Nikde ani strom, keř, tráva… Jen písek, holé kopce, holé planiny, skály, maximálně kaktusy nebo aloe. Kvůli aloe vera je Fuerteventura známá a je zde na ostrově i několik farem, kde aloe pěstují a vyrábí z něj jak kosmetické, tak i ostatní produkty.
Honza asi po 5ti minutách jízdy, kdy jsme čekali, kde se objeví nějaká zeleň, prohlásil, že takhle nějak se musel cítit Frodo, když se blížil k Mordoru. Rozesmálo mě to, ale měl pravdu. Byl to obrovský nezvyk, nicméně další dny už jsme si zvykli. Smáli jsme se dopravní značce „pozor srnec“ a rozhlíželi se, kde by se tam asi tak vzal. Později jsme přišli na to, že používají ještě podobnou značku „pozor kráva“, ale obě je používají pro oblasti, kde se vyskytují kozy.
Dojeli jsme jako ve snu na naše ubytování, zaparkovali a mně při vystupování málem odlétli dveře od auta. Po vystoupení jsem zalapala po dechu a ucítila v očích písek. Vítr byl studený a rychlostí se přibližoval k 50 km/h. Pěkné přivítání! V dálce jsem viděla pobřeží a neskutečně mohutné a zpěněné vlny.
Při prozkoumávání městečka El Cotillo jsem byla ráda za větrovou bundu a ohromnou šálu a čelenku, které jsem si nabalila. To teplo a sluníčko co jsem si vysnila ve tři ráno při budíku ne a ne přijít. Nicméně jen cítit ten mořský vzduch, moct se procházet po rozbouřeném pobřeží a o nic se nestarat bylo hodně příjemné.
Další den jsme se probudili do krásného slunečného dne. Počasí nás ale přes okno klamalo. Když jsme vyšli ven, abychom se přesunuli na snídani, málem jsme uletěli. Appka počasí v mobilu ukazovala vítr o síle 43 km/h na celý den. Nicméně jsem si nenechala zkazit náladu a po snídani jsem vyrazila k bazénu s knihou v ruce. A trošku prazvláštně oblečená – plavky, na nich letní šaty, dlouhý svetr, šála a čelenka. Říkala jsem si, že tam prostě musím za každou cenu využít těch krásných lehátek a příjemného prostředí u bazénu. Po minutě rozkládání ručníku na lehátko jsem to vzdala a nějak na něj rychle žuchla, aby mi neuletěl. Zachumlala jsem se a začala číst. Kolem poletovalo kde co, chvílemi i plastové stolky a lehátka. Asi po hodině a půl čtení, kdy mi vlastně bylo celkem chladno, ale zvykla jsem si na poryvy větru, jsem si všimla, že mi růžovějí nohy. Ty jediné jsem totiž měla vystavené slunci. No pravda, ono to slunko opalovalo a celkem dost silně, jenže při 20 stupních a silném studeném větru, mi to nepřišlo.
Ač to bylo k neuvěření, nohy jsem si spálila úplně na uhel, nikdy se mi nic podobného nestalo. Už večer jsem měla problémy nohy ohnout a po ránu na ně i došlápnout. Další den byl tedy ve znamení ležení na pokoji. Nedokázala jsem si na nohy nic obléct a vylézt znova na slunce jsem se neodvážila. Nicméně foukalo nejvíc za celý týden, takže jsme toho nijak zvlášť nelitovali. Jen jsem tedy nohy mazala a mazala a doufala, že bolest brzy přejde. Jen pro informaci – nohy jsem měla rudé jak rak ještě před pár dny – takže spálení vydrželo skoro dva týdny.
Následující dva dny trošku vítr zmírnil – cca na 25 km/h, takže jsme se vydali porozhlédnout se po ostrově. Jako první jsme se jeli podívat do vesničky Ajuy. Kde je nádherná černá pláž, a procházkou po útesech kolem pobřeží jsme se dostali až k tamním jeskyním vymletých oceánem. Musím říct, že tohle bylo za mě nejkrásnější a nejkouzelnější místo z celého ostrova. Nechtělo se mi odtamtud pryč. Pokud se někdy vydáte na Fuerteventuru, tohle musíte rozhodně vidět. Také jsme vyjeli do hor na nějaké vyhlídky, kde tedy vítr o hodně zesílil. Jelikož ale nestojí v cestě žádný porost, výhledy byly parádní.
V dalších dnech jsme navštívili město Corralejo, kde jsme si dali výborný oběd ve vyhlášené restauraci Tapas Oliver. Dál jsme se vydali na písečné duny u Corraleja, kde jsme si opravdu připadali jako na poušti, až teda na to, že tam byla celkem velká zima – zase kvůli velkému větru.
Navštívili jsme rybářské muzeum, jež se nachází ve stále funkčním majáku Tostón, kousek od El Cotilla, kde mě především zaujala informace, jak rybáři své lodě stavěli. Neměli totiž k dispozici žádné dřevo, jelikož na Fuertě nebyly stromy. Lodě tedy stavěli z naplaveného dřeva z oceánu.
Viděli jsme také nespočet krásných a nekonečně dlouhých pláží, včetně známé Popcorn beach, což je pláž, kde jsou kamínky ve tvaru popcornu. Pozor, kamínky se odsud nesmí odnášet.
Nicméně pořád hodně foukalo, což příjemné moc nebylo, ale snažili jsme se nenechat si tím zkazit náladu. Poslední den bylo zase škaredě, už jsme trošku klesali na mysli, ale nakonec jsme se rozhodli, že prostě zkusíme jet někam na jih, na druhou stranu ostrova, třeba tam bude lepší počasí.
Vydali jsme se tedy na Aloe vera farmu poblíž Gran Tarajal a udělali jsme dobře. Foukalo jen lehce a bylo o poznání tepleji. Na farmě nám ukázali, jak se aloe porcuje a zpracovává a také nám vysvětlili, že zdejší aloe vera má asi třikrát vyšší účinnost kvůli sopečné půdě, jež tu na ostrově je. Koupili jsme si nějaké produkty a vydali jsme se do města Gran Tarajal, kde bylo taktéž moc pěkné počasí. Prošli jsme se po pláži, smočili nohy v oceánu a našli výbornou restauraci Mamá, z jejíž zahrádky jsme mohli pozorovat surfaře sjíždějící obrovské vlny.
Nemohli jsme si přát hezčí zakončení dovolené. A příště zkusíme zase jiný kanárský ostrov. A uvidíme, třeba tam budou i nějaké ty stromy!
