Od pondělí se zavřely školky, takže jsem se domluvila s kamarádkou a její dcerkou, která chodí také s Ondrou do školky, že zajdeme hned v pondělí na hřiště. Říkaly jsme si, jaký si uděláme „plán na přežití“ v lockdownu s dětma, že společně ty tři týdny budeme trávit při hezkém počasí venku na hřišti… Ha-ha, jak jsme se mýlily. Na hřiště jsme dorazili zhruba před 10 ráno, obě samozřejmě s respirátory (ty jsme nosily na hřišti vždycky, i když to nebylo povinné). Děcka si hrály, my si povídaly, pak jsme se přesunuli na jiné hřiště, když mi po chvíli kamarádka říká: „Nepřišla ti taky divná zpráva? SMSka?“. Tak mrknu na mobil a fakt – SMSka z hygieny, že byl Ondra v kontaktu s nakaženým. Přišlo nám to oběma, takže školka! Někdo ve školce měl COVID-19. Ve zprávě stálo, že máme dodržovat karanténní opatření. Koukly jsme s kámoškou na sebe, sebraly děcka z hřiště, zasmály se tomu, jak jsme si ten „lockdown“ pěkně naplánovaly a loučily se stylem, tak čau za týden 😊.
Ještě ten den jsem volala pediatrovi, poslal nám hned e-žádanku, a já googlila, jak Ondru nechat otestovat. Zda ze slin, nebo normálně výtěrem z nosu. Nakonec jsem našla jedno odběrové místo v Praze, kde se odebírá ze slin a funguje to na e-žádanku. Bylo to teda přes půl Prahy a jediné volné místo na druhý den bylo v 8:08.
Druhý den ráno po cestě na odběrové místo jsem Ondru „připravovala“ na to, co se asi bude dít. Přijeli jsme na místo s rezervou asi 10ti minut. Venku před odběrovým místem už byla celkem velká skupina čekajících lidí, na to, že za dvě minuty teprve otevírali. Dost mě to zarazilo, protože když jezdíme s Honzou na testy do Karlína, nikdy nepotkáme ani živáčka. Stoupli jsme si tedy bokem, já si k Ondrovi dřepla a ukázala jsem mu, kam půjdeme, a znovu mu vysvětlila, co ho asi čeká. Mezitím před dveře přicházeli další a další lidé, sice si drželi nějaký odstup, dva metry to ale převážně nebyly. Navíc valná většina co přišla, se začala okolostojících ptát, zda taky čekají na ten a onen odběr, na kolik jsou objednaní atd. Ztrácela jsem pomalu trpělivost. Ondra bez ochrany pusy a nosu (zkoušela jsem mu samozřejmě přetáhnout nákrčník, ale nenechal si ho), okolo plno lidí co čekají na test… Když se ve dveřích objevila paní z odběrového místa, vzala jsem Ondru a vecpala se dovnitř. Čas, na který jsme byli objednaní, už uplynul, a fakt se mi tam nechtělo stát s tolika lidmi.
Podala jsem té paní Ondrovu kartičku ZP a říkám, že jdeme na test ze slin, načež mi ona řekla, že to Ondra určitě nezvládne, že by musel plivnout. Přitakám, že to fakt ještě neumí a že by bylo fajn, kdyby to měli uvedené jako info na webovkách. Načež ona jen krčí rameny a posílá nás na normální výtěr. Psychicky se připravuju, že to bude s Ondrou boj. Sedáme si na židličku a přichází milá paní, koulí na Ondru očima přes brýle a ptá se kolik mu je. Odpovídám, že rok a půl. „Tak to uděláme jen z pusy“, povídá a mě padá kámen ze srdce. Říkám Ondrovi, ať udělá „ááá“, jako tygr, jako když si čistíme zuby a on k mému překvapení poslechne, otevře pusu, paní mu tam zakroutí tyčinkou a my odcházíme a Ondra dělá „pápá“. Neskutečně ho venku chválím.
Ještě odpoledne nám přijdou výsledky s tím, že je Ondra negativní. Nicméně i tak musí být v karanténě. Já tedy na Facebook Marketu okamžitě objednávám dětskou klouzačku a vymýšlím, co teda budeme doma dělat. Celkem jsem se toho děsila, jelikož jsem byla zvyklá mít Ondru třikrát týdně na dopoledne ve školce, abych mohla pracovat. A teď najednou máme být doma, nesmíme ani na hřiště, ani před barák na odrážedlo. A ono je to kupodivu vlastně celkem v pohodě. Ondra už si pěkně vyhraje sám, přeskládává si každý den svoje autíčka z jednoho konce bytu na druhý, pouští je ze skluzavky, stavíme věže z kostek, koukáme na pohádky… jde to 😊. No, ještě pár dní nám z té karantény zbývá, už to nějak doklepeme, ale je to pro mě celkem psychicky náročné. Dovedu si představit, že karanténu bez dítěte bych si možná i nějakým způsobem „užila“ (samozřejmě při negativním testu, tak jak to má teď Ondra). Těch seriálů a knížek co mám na „listu“ je spousta.
Včera jsme částečně odzimovali a uklidili terasu, dneska dopoledne tam zaseli nějaké bylinky. Ondra na terase řádil na odrážedle a byl neskutečně šťastnej. Nejezdil na něm skoro týden, tak mu to dost chybělo. Dokonce, když jsem před ním odrážedlo nesla na terasu, a Ondra ještě seděl v obýváku, začal hrozně brečet, kam mu ho nesu, že si na něj hned chce sednout a jet. 😊
Tak Vám přeji krásný prosluněný den!